11. mariášnické klání v Radvanicích – Radvanice Cup podzim 2011.

V sobotu 12. 11. 2011 se konal v Ostravě – Radvanicích v restauraci Slezský dvůr již 11. open turnaj v klasickém mariáši.

Letošní (podzimní) účast byla průměrná, což nepoznamenalo v žádném případě kvalitu hry. Slabší hráči, kteří se v minulosti ocitali povětšinou na samotném chvostu, tentokrát nedorazili. Tudíž se na posledním místě mohl protentokrát ocitnout úplně každý z hráčů, o což byla hra napínavější. Nikdo nechce přece skončit na posledním místě a platit tak „poraženeckou“ alkoholovou cenu.

I tento turnaj byl obohacen o sličnou ženskou mariášnici Veroniku, která byla dokonce lepší než její „nepapírový“ manžel, který na jaro vyhrál. Ten, ač se snažil, seč mu síly stačily, nakonec bojoval u poraženeckého stolu o „přežití“. A v tom je tato hra krásná. Jednou se ti daří a hoří ti i voda z kohoutku, podruhé by si brečel jak malé dítě nad rozbitou hračkou. Když to nechodí, tak to nechodí, ani kdyby ses na hlavu stavěl.

Na letošní podzimní klání dorazilo i několik nových hráčů, kterým přál „boží“ list až nebývale. Dokonce dva „nováčci“ se dostali až do finálového souboje, který obstaraly opravdu „těžké“ váhy. Vítěz Zdeněk byl určitě k nepřehlédnutí (cca 160 kg si šlo nevšimnout?) a 3. Honza by už mohl taky pomalu požádat o „porážkový list“. Ten dokonce vynechal směnu v „továrně“, jen aby si mohl zahrát o nejvyšší metu, která mu unikla jen o chlup. Přesněji, přemluvil kolegu, který mu jeho job odbubnoval.

Příjemné pozdní odpoledne skončilo a hráči a hráčky se mohli odebrat na kutě. Někteří sice ještě čekali na závěrečnou zelňačku Jandovku „pro vyhladovělé“, ale já měl plný žaludek tokáně, který byl na večeři po třetím kole, proto jsem se rozloučil se slovy: „v únoru zvítězí opět dělnická třída.“(to bude již 12. turnaj) a jal se vyrazit směr New Jersey.

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.

Kolem deváté hodiny jsem se tedy odporoučel. Ne každý ale měl zajištěny odvoz, proto jsem do auta posadil již značně alkoholem a kartami zmoženého Davida a vydal se domů. David bydlí ve Vyškovicích, tak jsme se dohodli, že jej vysadím u Dakoty a on už těch pár metrů dojde. Těsně před Dakotou mě ale poprosil, abych jej převezl přes park, protože se bojí, aby jej nepřepadla nějaká deviantní nymfa, které v Bělském lese řádí. Ještě jsem se zeptal, jestli tu není náhodou průjezd zakázán. Viděl jsem totiž prd. Byla tma jak v řiti a mlha, že by se dala krájet a tuto zkratku jsem evidentně neznal. „Neboj“ přesvědčoval mě David, „tady jezdím normálně“. „Nu což, tak jedem“. Odpověděl jsem.

Cestou jsme minuli nějaké bílé zaparkované auto, kde to vypadalo, jako že se tam muchlují nějací nadržení milenci z nedaleké Dubiny. Když jsem ujel asi sto metrů, tak se ale najednou to „milenecké“ auto rozjelo za námi. Dokonce spustilo modré majáky a rychlosti blesku nás dohnalo. (To se jim to jelo, když to tam znali.) Jelikož jsem tuto zkratku opravdu jel poprvé v životě a ještě byla mlha jak opiovém doupěti, raději jsem zastavil a čekal, co se bude dít. Třeba mi chtěla osádka blikajícího vozu předat nějakou dodatečnou cenu pro zúčastněné, kterou jsem zapomněl v Radvanicích? Nepředala. Byli to měšťáci, kteří začínali svou noční šichtu a kteří líčili právě na takové „zločince“, jakým jsem byl já. Chtěli vědět, proč jsem vjel do zákazu vjezdu. Dříve, než jsem se zmohl na nějakou „chytrou“ odpověď, tak se do rozhovoru vmísil podroušený David. Začal jim nadávat do chujů a blbců a idiotů, že nás, slušné občany otravují nějakými nesmysly a nehoní ty opravdové zločince, kteří terorizují obyvatelstvo Ostravy.

„A vy o nějakých zločincích víte?“ zněla dost překvapující otázka z úst jednoho policisty.

„Nooo, samozřejmě. Dennodenně mě chtějí okrást nějací zločinci před domem.“ vypustil ze sebe dost nesrozumitelnou, lámanou odpověď David.

„A nahlásil jste to na policii?“ ptal se ten chytřejší policista.

„Noooo, nehlásil, ale chtěl jsem“. Vysoukal ze sebe lámanou češtinou David. A ještě přidal: „měli by jste nás nechat být, a jít si svou cestou. My nasedneme do auta a jedeme domů. Jasnééé?“

V duchu jsem se musel smát. Policisté evidentně neměli odvahu jej zpacifikovat, protože jsem tam stál já, který jsem mlčel a jen pozoroval, co z toho bude. Stát se to tak před dvaadvaceti roky, tak David schytal pěknou nakládačku, byl by odvezen na záchytku a ještě by byl obviněn za napadení veřejného činitele se sazbou od 3 do 10 let. Policisté ale odbyli Davida slovy, že jeho se přestupek netýká a že budou pokutovat mně „dobráka“, který chtěl udělat jen dobrý skutek. „Tak si jděte sednout do auta občane!“ řekl ten chytřejší.

Mi chtěl původně druhý z příslušníků dát pokutu 2000 Kč, které moje peněženka viděla naposledy, když jsem vyhrál před rokem v Tipsportu, ale nakonec mě „ocenil“ dvousetkorunou. Tu jsem měl ulitou na benzín a do New Jersey byla ještě cesta daleká.

Nasedli jsme tedy do auta, já o dvěstě korun lehčí, a David, který se mi snažil cestou vysvětlit, že tak by se policie chovat k slušným občanům neměla. Nu což. Příště se vyseru na nějaké dobré skutky. Davida jsem vysadil ve Vyškovicích a jel domů. Celou cestu jsem se modlil, ať ještě vydrží benzín.

Zvládl jsem to. Dojel jsem na benzínové výpary…

Další odkazy:

9. mariášnické klání

10. mariášnické klání