Wolf Hoffmann – metalové srdce, „klasické“ plíce.

10. prosince 1959 se narodil kytarista, hudební skladatel a profesionální fotograf Wolf Hoffmann, který je znám především jako hlavní pilíř německé heavymetalové skupiny Accept.

Wolf Hoffman se narodil v německém Mainzu, ale své dětství trávil v třisetpadesátitisícovém Wuppertalu. Zde taky navštěvoval hudební školu, kde se učil klasické kytaře. A právě hudební klasici let minulých v něm ponechali pořádný zářez. V budoucnu mnohokrát sáhl do této bezedné studnice plné inspirací.

V mezičase v roce 1968 ve 20 km vzdáleném Solingenu zakládá zpěvák Udo Dirkschneider, kytarista Michael Wagener (V pozdějších létech uznávaný hudební producent a mistr mixu. Podílel se mimo jiné na takových albech, jakými jsou Masters of Puppets od Metallicy, No More Tears od Ozzy Osbourna nebo Skid Row od stejnojmenné skupiny, kterého se prodalo jen ve Státech přes 5 milionu kopií.), baskytarista Jan Komet a bubeník Birke Hoe skupinu Band X. Ta má ale jen lokální úspěchy. O tři roky později provede Band X několik personálních změn. Kometa nahradí Dieter Rubach a Hoeo Frank Friedrich. Skupina si zároveň mění název na Accept. Michael Wagener je však odveden do armády a slouží 350 km od domova, což mu neumožňovalo nadále hrát v Acceptech. Na jeho místo tak přichází velice talentovaný kytarista Wolf Hoffmann, který před tím působil ve skupině Baal. Basy se chopí další nadaný mladíček Peter Baltes, který do Accept přišel ze skupiny Pythagoras. Na druhou kytaru hraje Gerhard Wahl. To se píše rok 1976 a Accepti jsou pozváni na festival Rock am Thein do Düsseldorfu, kde sice nevyhrají soutěž kapel, ale i tak si jich všimne promotér Metronome Records. Nabídne jim nahrávání a vydání debutu.

První vinyl skupiny Accept je nahráván od září do prosince 1978 v Delta Studio ve Wilsteru. Nahrávání se už ale neúčastní Wahl, kterého nahradil Jörg Fischer. Deska dostává prozaický název Accept a vychází 16. ledna 1979. Album však nikterak neoslní metalovou komunitu. Jsou na něm sice kvalitní kousky jako Lady Lou nebo Helldriver, ale nebýt pozdějšího úspěchu, asi by o ni dneska nikdo ani nezakopl.

Členové skupiny si začínají uvědomovat, že klasicky hard rock let sedmdesátých už je „po smrti“, proto se rozhodnou dát svým skladbám více melodie, kterou by podložili agresivními riffy. Ještě na konci roku 1979 se opět zavírají do nahrávacího studia Delta Studio, aby zde natočili další album I'm a Rebel. To vychází v červnu 1980. Titulní skladbu I'm a Rebel pro skupinu Accept napsal George Alexander, což je pseudonym George Younga, staršího bratra sourozenců Youngových z AC/DC. Tato skladba se stala zároveň prvním klipem skupiny. Na ostatních skladbách se již podíleli všichni členové Accept, včetně Stefana Kaufmanna, který v kapele nahradil Franka Friedricha za bicími. V rockově laděných rádiích se čas od času objeví i dojemná balada The King, kterou nazpíval Peter Baltes.

Na přelomu roku 80/81 se Accept opět zavírají do Delta Studio, aby zde natočili své třetí studiové album Breaker (březen 1981). V metalovém světě se začínají prosazovat skupiny hrající hudební styl NWOBHM, a na této populární vlně se svezou i Accept. Vyrážejí na společné turné s britskými „oceláři“ Judas Priest a na Ostrovech se o nich začíná stále více mluvit. V Londýně a okolí už neznají jen Scorpions nebo Michaela Schenkera, který řádil v UFO, ale začínají poznávat i vyšperkovanou kytaru Wolfa Hoffmanna a drsný chraplák Uda Dirkschneidera. S alba Breaker stojí za zmínku svižný otvírák Starlight či následná, ve zběsilém tempu pádící, pecka Breaker. Na desce je i kontroverzní skladba Son Of A Bitch, kterou později museli Accept na příkaz britského vydavatele přetextovat. Lyrické spojení: „son of a bitch, kiss my ass“ (zde není třeba překládat) se příliš nelíbilo britským konzervativcům. A tak se ve Velké Británii prodávala tato deska se skladbou Wanna Be Rich.

Na začátku roku 1982 se Accept opět zavírají do nahrávacího studia, tentokrát do Dierks Studios v Stommelnu, aby zde natočili úspěšné album Restless and Wild, které vychází 4. října 1982 v Německu a v březnu 1983 ve Státech a ve Velké Británii. Americká verze alba má dokonce i jinou obálku. Na ni je vyobrazena kapela Accept z koncertní show. Na kytarové pozici se zde představila nová posila Herman Frank, který nahradil Fischera. Na albu ale ještě nehrál, i když je uveden v bookletu. Všechny kytarové linky odehrál Hoffmann. Dalším zásadním zlomem v historii Accept bylo angažování manažérky Gaby Hauke, která se kolem skupiny točila tak dlouho, až ji členové bandu nechali volné pole působnosti. Hauke taky psala texty pro Accept pod pseudonymem Deaffy. Promotéři nechtěli, aby se profláklo, že do skládání tvrdé muziky „prudí“ ženská. Metalový svět byl výsadou mužů a ženy do něj neměl co kecat (prozatím).

Album Restless and Wild otvírá palba Fast As A Shark, kterou následuje titulní Restless And Wild. Největším hitem desky se stává pochmurně romantická šestiminutová skladba Princess of the Dawn, kterou otextovala právě Deaffy.

Po vydání alba Restless and Wild se roztrhne pytel s nabídkami na koncerty. O skupinu Accept je enormní zájem po celé Evropě (krom té východní, kde si o vlasatých „imperialistech“ ze Západu mohli hudební nadšenci nechat jen zdát). A Hauke toho využije naplno. Accept jsou v laufu. Všechny koncerty jsou beznadějně vyprodané.

Vzrůstajícího úspěchu kapely si všimnou i velké nahrávací společnosti, s kterými podepisují Accept díky dobré manažerské práci Hauke smlouvu. V Evropě zastupují Accept BMG, ve Státech si libují pod křídly Sony a v Japonsku JVC.

Nové album nahrávají Accept 5. prosince 1983 pod názvem Balls To The Wall. Deska se stane jako jediná v historii kapely zlatá. A není se čemu divit. Zahajující track Balls To The Wall svým těžkým soundem a monumentálními sbory nabírá podobu metalické hymny, textové deklarace z péra Deaffy získávají na síle drcenými proslovy a přesně řazené riffy doplňují efektní kytarové vyhrávky. Následná London Leatherboys je jakousi poctou britskému publiku, jenž přijalo tyto germánské hrdiny s nadšením.

18. srpna 1984 se Accept představí na festivale Mosters of Rock v Doningtonu, kde si zahrají ve společností takových es světového rocku, jakými jsou AC/DC, Van Halen, Ozzy Osbourne nebo Gary Moore. Dodnes se mluví o tomto ročníku jako o jednom z nejpovedenějších.

Učebnici metalu je možno označit následující desku Metal Heart. Ta vychází v březnu 1985. Album otvírá kompozice Metal Heart, jenž v sobě ukrývá 2 klasická témata. Prvním je Čajkovského Slovanský pochod op.31 a druhým je Beethovena skladba Pro Elišku. Dalšími zajímavými songy z alba jsou Midnight Mover nebo do jazzového teritoria zabočující Teach Us To Survive. Metal Heart se okamžitě stává ve všech normálních zemích světa jedno z nejvíce se prodávajících desek a díky zvolenému názvu i snadno zařaditelnou (v Československu bohužel Supraphon vydával ve statisícových nákladech jen Michala Davida a jeho Nonstop anebo Holky z naší školky od Kotvalda a Hložka). Kapela vyjíždí na další světové tour a poprvé zavítá i do Japonska, kde si ji tamní metalisti nebývale oblíbili. Accept vyprodávají v Zemi vycházejícího slunce ty největší haly. Podle očekávání je v zde pořízen koncertní záznam. Ten je vydán pod názvem Kaizoku-Ban (v překladu Bootleg).

Po návratu zpět do Německa se kapela pouští do nahrávání dalšího alba, které vychází pod názvem Russian Roulette 21. dubna 1986. Ocel je třeba kut, dokud je ještě žhavá a ne až vychladne. V Americe není sice deska tak žádaná jako v Evropě, ale americké tour společné s Dokken a UFO má obrovský úspěch. Album Russian Roulette otvírá ve speedmetalovém tempu běžící song T.V. War. Titulní Russian Roulette se svými těžkými riffy a patetickými sbory vyhoupne na úroveň hymnických acceptovských klasik typu Balls To The Wall.

Do popředí se však začínají dostávat neshody uprostřed skupiny. Udo začíná mít stále větší ambice založit si svůj sólový projekt. Ke všemu se Hoffmann, Baltes a Hauke přestěhovali do Států, kde cítili více možností pro realizaci svých snů.

Accept v původní sestavě přestávají fakticky existovat. Probíhá sice ještě příprava na natáčení nového alba, které vyjde v listopadu 1987 pod názvem Animal House, ale Udo Dirkschneider je nahraje již pod svou značko U.D.O. s úplně jinými muzikanty. Zajímavosti je, že veškeré skladby na desku složili Kaufmann s Fischerem, ale v bookletu nejsou ani uvedeni. Texty napsala Deaffy.

Pro Accept nastává doba temna. Vyhlašují konkurz na post nového zpěváka, kterým se stane brit Rob Armitage ze skupiny Baby Tuckoo. Ten je však vyhozen dříve než stačí natočit s Accept jedinou skladbu. Dalším na řadě je Amík David Reece, bývalý zpěvák Dare Force. S ním natočí Accept album Eat The Heat (1989), které se však stane propadákem. V Americe sice deska boduje na 139. pozici, ale o skupinu bez Uda přestává být zájem. Každopádně album Eat The Heat není třeba hned zatracovat. Otvírák X-T-C doslova uzemní svou intenzitou a průzračně čistým zvukem. Na následné koncertní šňůře však vyplavou na povrch Reeceovy problémy s alkoholem a taktéž zdravotní problémy se zády bubeníka Kaufmanna, který v polovině koncertní trasy Accept opouští a odjíždí domu do Německa, aby se mohl v klidu léčit. Na jeho místo nastupuje bicmen Ken Mary z kapely House of Lords.

Po návratu z turné v srpnu 1989 skupina přestává fakticky existovat. Velký comeback i s Udem se uskuteční v roce 1992. Skupina Accept natočí dokonce nové album Objection Overruled, které vychází 1. února 1993. Taktéž vyráží na celosvětové turné, které odstartuje 1. ledna 1993 ve švýcarském Winterthuru. Kapela odehraje tour jako kvarteto, jen s jednou kytarou, kterou obsluhuje Wolf, pro kterého to není ale žádný problém. Vždyť i všechny kytarové linky nahrával na posledních albech povětšinou sám. Hudební svět se ale změnil. Obzvlášť ten rockový. Generace, která na Acceptech vyrůstala, se teď povětšinou věnuje rodičovským problémům a nastupující ujíždí na grunge. A tento fakt je znát i na návštěvnosti na koncertech. Haly jsou poloprázdné, v rádiích a v televizích v minulých létech v hojnosti hraný metal, nejde pomalu slyšet a s titulních stran hudebních periodik se směje Eddie Vedder nebo Kurt Cobain či Chris Cornell.

Accept ještě nahrají dvě průměrné alba Death Row (1994) a Predator (1996) a svou dvacetiletou misi oficiálně ukončí na konci roku 1996.

Udo naplno rozjíždí svůj hudební projekt U.D.O. a s pravidelnou intenzitou vydává jednu desku za druhou. Stefan Kaufmann k němu odchází hrát na kytaru. Peter Baltes se spojí s Johnem Norumem (Europe), aby mu nahrál basu na jeho dvou sólových počinech.

A Wolf Hoffmann, který už natrvalo bydlí v Nashvillu i se svou ženou Gaby Hoffmann (Hauke alias Deaffy), začíná pracovat jako profesionální fotograf pro časopis Ten a taky pro různé reklamní agentury. Nafotí taky kolekci fotografií pro knihu o kytarách Les Paul.

V roce 1997 natočil Wolf Hoffmann plně instrumentální album Classical, kde se vedle tradičních klasických skladeb od věhlasných světových hudebních skladatelů jakými jsou Čajkovskij, Ravel, Grieg nebo Bizet objeví i skladba Bedřicha Smetany Vltava pod názvem The Moldau.

V následujících létech se pak Hoffmann objevuje jen sporadicky v různých hudebních projektech. Jedním z nich je i Bring 'Em Bach Alive! od Sebastiana Bacha, kde si zahrál ve skladbě Rock 'N' Roll.

V roce 2005 se Accept opět scházejí v klasické sestavě společně s Udem za mikrofonem, aby odehráli několik koncertů v Rusku, Bělorusku, v Japonsku, ale hlavně jako headlineři na několika evropských festivalech. Svůj koncert odehráli např. na festivalu Wâldrock v Nizozemí, Sweden Rock, nebo na Tusce ve Finsku. Zlé jazyky však tvrdí, že zde šlo všem především o peníze. Udo totiž není tak žádaný hudební artikl, jak by si sám představoval a Hoffmann jako fotograf má sice slušný příjem, ale miliony to určitě nejsou. Po této koncertní štaci si šel každý člen Accept zase svou cestou necestou.

Na konci května 2009 však přišla z Ameriky zpráva, která určitě každého fanouška Accept potěšila. Baltes se sešel s Hoffmannem, aby si zajamovali. Za mikrofon se postavil ne zcela neznámý Mark Tornillo. V osmdesátých létech měl v New Yorku úspěch s kapelou TT Quick, kteří se při troše štěstí mohli stát stejně kultovní kapelou jako Accept. A mezi muzikanty přeskočila jiskra, která dala podnět pro znovuobnovení kapely Accept. A tato jiskra má delšího trvání, než by si kdo mohl myslet. Na přelomu roku 2009/10 se pánové Hoffmann, Baltes, Tornillo, Frank a Schwarzmann zavřeli do studia Backstage Studio v Derbyshire, aby zde natočili nové album. To vychází 20. srpna 2010 (po dlouhých 14 létech!) a dostává název Blood Of The Nations. A deska je natolik dobrá, že boduje napříč kontinenty na všech hitparádách. Není to žádný retro počin alá Nazareth a jejích alba Big Dogz nebo Status Quo a Quid Pro Quo, u kterého si dáte nohy na stůl, do ruky lahváče a znuděně posloucháte již dávno naposlouchané. Blood Of The Nations je plnohodnotné album, které posouvá kapelu Accept zase o kus cesty dopředu. Deska obsahuje všechny ingredience, které v minulosti dělaly s Accept Accept. Bublající kovová basa, pochodové rytmy bicích, drsný vokál, ale především neopakovatelné kytarové vyhrávky mistra Hoffmanna.

A tyto všechny hudební libůstky je možno zaslechnout ve skladbách Teutonic Terror, Blood Of The Nations nebo v překrásné baladě Kill The Pain, kde si Wolf připomněl svou lásku ke klasikům.

Na rok 2012 chystají Accept nové album Stalingrad. Deska by měla vyjít v dubnu a 24. dubna téhož roku se Accept představí zlínskému publiku v hale Euronics (házenkářská hala).

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku