Marty Friedman – jako kytarový chameleón v korunách stromů.

Před 50 roky, 8. prosince 1962, se narodil jeden z nejoriginálnějších rockových kytaristů Martin Adam „Marty“ Friedman. Jako rodilý Američan však již před mnoha lety dal své rodné hroudě vale a dnes trvale žije v Zemi vycházejícího slunce – v Japonsku.

Friedman se narodil ve Washingtonu, kde si to ale díky rodičům moc neužil. Ti se na počátku osmdesátých let minulého století přestěhovali na Havaj, a dlouhovlasého Martyho přibalili do baglu sebou. Marty poslouchal od malička drsnější hudbu než jeho vrstevníci. Jeho největším hudebním vzorem v té době byli „zmalovanci“ Kiss, díky kterým se začal sám učit hrát na kytaru. Jako třináctiletý si pořídil „kissácký“ živák Alive! a podle této desky se učil hrát kytarové sóla. V patnácti pak zakládá v Baltimore s o rok mladším spolužákem Tomem Gattisem (později Wardog) kapelu Deuce. Během několika let fungování si tato kapela vytvořila slušnou fanouškovskou základnu a jsou dokonce někdy považováni za jedny z průkopníků metalu v D.C. V roce 1981 natáčí skupina svůj první singl I´m Saved. O dva roky později vydávají Deuce své první a v následujícím roce i druhé demo. Jenže to už Marty Friedman nebyl dávno členem tohoto seskupení. V roce 1997 pak vychází jediné oficiální album této skupiny s názvem Deuce. Tento nosič obsahuje průřez jejích kariérou. Desku otvírá skladba Barnburner, kde hraje sólo právě Marty Friedman.

Během roku 1981 se Friedmanovic family stěhují na Havaj. Marty se ale adaptuje velice rychle. Jeho životním krédem je hra na kytaru. Proto se ihned po příletu na ostrov poohlíží po vhodných muzikantech. Podá si inzerát do místního hudebního plátku a čeká, kdo se ozve. Do konce roku 1981 stačí ještě zformovat skupinu Vixen, kde se pěveckého postu chopila zpěvačka Kim La Chance a za bubenickou stoličku se posadil Jeff Graves, kteří s nim přežili i přesun do další kapely. V létech 1981-82 vydávají Vixen 3 dema. Na prvním z nich se objeví krom jiného skladby Angels From The Dust a Living In Sin. Na druhém z prosince 1981 pak pecka Escape The Night. Tuto skladbu o 2 roky později nahrál Friedman znovu na prvním albu skupiny Hawaii.

Během roku 1982 zakládá Friedman se svými spoluhráči z Vixen další skupinu Aloha. Na pěvecký post se ale staví zpěvačka Lisa Ruiz. Ještě v témže roce nahrají Aloha demo se 4 skladbami. Mezi nahranými songy je i pecka Heavy Metal Virgin, která se v roce 1982 objevila na kompilaci Metal Massacre II. po boku takových kapel jakými jsou Armored Saint, Obssesion, Warlord nebo Trauma (jedna z prvních skupin Cliffa Burtona).

A v roce 1982 se toho v hudebním životě Friedmana odehrává ještě daleko více. Skupina Vixen se přejmenuje na Hawaii (podle místa pobytu kapely), protože v Los Angeles již existovala hodně populární skupina stejného jména.

Marty Friedman se taky spřátelí s hudebním producentem a majitelem vydavatelské firmy Shrapnel Records Mike Varneyem (první kontakt s nim měl již o rok dříve, kdy mu představil skupinu Deuce, o kterou ale Varney neměl velký zájem). A Shrapnel Records podepisují s Hawaii smlouvu na vydání prvního alba.

Friedman a spol. se během března-května 1983 zavírají do nahrávacího studia Rendez-Vous Recording v Honolulu, kde nahrají svůj debut One Nation Underground. Toto devítiskladbové album následně vychází v polovině roku 1983. Krom již výše zmiňované skladby Escape The Night, se na tomto vinylu objeví mimo jiné i skladby The Pit and The Pendulum a Nitro Power. Po poslechu celého alba asi každý fanoušek metalu hodně zpozorní. Na Havaji se zrodila mimořádná kapela! Marty bral svůj úděl do nejmenších detailů a začal se zajímat i o jiné prameny než jen anglo-americké. Poslouchal etnickou hudbu, především z Asie a zabrousil i na Střední východ.

Během roku 1984 nahráli Hawaii ještě jedno EP a demo, aby pak v roce 1985 vydali další hodně ceněné album The Natives Are Restless. Na tomto vinylu jsou mimo jiné skladby Call of The Wild, kde se skupina inspirovala ostrovními kořeny a taky skladba Lies, kde se pro změnu nechal Marty inspirovat německými Scorpions. Ve skupině Hawaii nějaký čas bubnoval i skvělý tlučmistr Deen Castronovo (Journey, Ozzy Osbourne, Geezer Butler, Foreigner atd.), s kterým Friedman spolupracoval i v následujících létech.

V roce 1986 se Marty Friedman stěhuje na popud Mike Varneye do San Franciska a roky strávené na Havaji jsou pro něj již minulostí. Naštěstí si s sebou do San Francisca nezapomněl přibalit kytaru a chuť hrát. V San Franciscu seznamuje Varney s Friedmanem hodně nadějného kytaristu Jasona Beckera, a i když bylo Beckerovi teprve 16 let!, byl to obrovský talent, jakých po Zemi moc nechodí. Friedman byl jeho hrou natolik okouzlen, že se ihned rozhodl spojit s nim své síly a společně založili skupinu Cacophony.

První deska Cacophony dostává název Speed Metal Symphony a vychází na podzim 1987. Album přináší energický, neoklasicky ovlivněný metal s nepřeberným množství vyhrávek, fíglů a úžasně navrstvenými kytarami. Po létech sám Friedman přiznává, že dnes už by asi stěží zahrál úplně přesně všechny sóla z tohoto alba. Vždyť si stačí poslechnout jen skladby Savage nebo The Ninja a je hned jasné o čem hovoří.

Ještě než se Cacophony pustí do nahrávání druhého alba, tak si Friedman udělá trochu pořádek ve svém hudebním šuplíku a vydá své první sólové album Dragon´s Kiss, které vychází 8.8.1988 u Shrapnel Records (kde jinde). Na desce se objevila i kytara Jasona Beckera a taky bubny Deena Castronova. Toto plně instrumentální album obsahuje krom jiného skladby Saturation Point a Dragon Mistress.

V témže roce vydávají Cacophony druhé album Go Off!, které je ještě více kytarovější než debut Speed Metal Symphony. Na desce je kladen větší důraz na pěvecké linky, což desce paradoxně uškodilo. A právě tento komerční neúspěch oba hlavní protagonisty odradil od další spolupráce. Na albu je mnoho zdařilých kousků. Za všechny možno uvést titulní Go Off! nebo rozsáhlejší kompozici Black Cat.

Jason Becker dostává v roce 1989 lano od Davida Lee Rotha, což bere jako svou životní šanci. Marty Friedman tak zůstává sám. A Cacophony se stávají minulostí.

Pro Martyho se začíná v roce 1989 psát nová hudební etapa. Po krátkém intermezzu, kdy se na čas živí jako učitel hry na kytaru, se přihlásí na konkurz na post kytaristy do slavných Megadeth. Mustaineovi jej doporučil kamarád, kytarista Jeff Loomis (ex-Nevermore). Při „přijímacím pohovoru“ si Marty zahrál s Megadeth Wake Up Dead. Mustaineovi se jeho hra líbí. Od února 1990 se tak Friedman stává právoplatným členem skupiny Megadeth. Do hudby Megadeth integroval Friedman exotická sóla, jakými se prezentoval již v době, kdy hrál u Cacophony.

S Megadeth natočí Marty Friedman 5 studiových alb. V roce 1990 Rust in Peace, následuje Countdown to Extinction z roku 1992, dále Youthanasia (1994), Cryptic Writings (1997) a posledním albem Megadeth, kde předvedl Marty své umění, je komerční propadák Risk z roku 1999, které skoro celé spoluvytvářel. Jenže fanoušci Megadeth jeho nápady moc nepochopili, což je škoda. Všech těchto 5 alb se prodalo celosvětově více než 10 milionů kusů a Megadeth se za působení Friedmana stávají opravdovou metalovou ikonou.

Bohužel Mustaine nedával Martymu (krom alba Risk) moc prostoru pro realizaci svých nápadů, proto se na ostatních albech objevovaly jeho skladby jen sporadicky. Jako spoluautor se podílel Friedman mimo jiné na skladbách Trust, Almost Honest, Reckoning Day, I Thought I Knew It All nebo Countdown To Extinction.

Koncertně si je možno Martyho připomenout na živé nahrávce z roku 1990, kdy hráli Megadeth 5.prosince v The Palace Of Auburn Hills v Detroitu. Dále koncert z 12.září 1992 z Arena Spettacoli Itálie a z Bank One Park v Phoenixu. Tento koncert se odehrál 31.prosince 1998 a krom Megadeth zde ještě hráli Black Sabbath, Pantera, Slayer a Soulfly.

Jenže jak už v Megadeth bývá zvykem, muzikanti se zde střídají jak na běžícím páse. A výměna neminula ani tak skvělého kytaristu jakým je Marty Friedman. Dle oficiálního vyjádření odchází Marty z Megadeth v prosinci 1999 z důvodů nezájmu o Heavy metal. Neoficiální verze ale hovoří, že se prostě nesnesl s Mustainem. Měl už plné zuby jeho alkoholových a drogových excesů a taky jeho egocentrického chování. Posledním hřebíčkem do rakve pak byl propadák s albem Risk.

Ještě během působení u Megadeth realizuje Friedman své hudební nápady na dalších sólových albech. V roce 1992 vydává druhé instrumentální album Scenes, na kterém mu vypomáhal bubeník Megadeth Nick Menza. Spoluproducentsky se na něm podílel známý japonský multi-instrumentalista Kitaro. Album obsahuje mimo jiné skladby Tibet a Angel.

Další sólovku s názvem Introduction, vydáva Friedman 8.listopadu 1994. Deska je opět zcela instrumentální a opět ji lze přiřadit do hudebního stylu ambient. Dalo by se říct, že je ještě více orchestrální až esoterická a prostor na ni dostává i japonská flétna shakuhachi, na kterou hraje americký saxofonista Don Menza, otec bubeníka Nicka Menzy. Jednou ze skladeb, která se na desce objevuje, je Bittersweet.

Svou čtvrtou sólovku s názvem True Obsessions vydává Marty Friedman 17.dubna 1996. Na desce se krom něj a Nicka Menzy ještě podíleli bubeníci Greg Bissonette a Carmine Appice a baskytaristi Tony Franklin (jako studiový hráč je podepsán snad pod 50 alby. Např. The Cage, Tony McAlpine, Derek Sherinian, Quiet Riot atd.) a levoruký Jimmy Haspil (Kiss, Tommy Bolin, Michael Bolton atd.). Album je zčásti taky nazpívané Stanleyem Rosem. Desku otvírá ve svižnějším tempu šlapající skladba Rock Box.

Další část hudební kariéry Martyho Friedmana se po odchodu z Megadeth neubírá jen směrem k hraní. Začíná se věnovat producentské činnosti, pořádá semináře, jamuje s různými kytaristy jako v tomto případě se skvělým Paulem Gilbertem (Mr.Big, Racer-X). A taky se objevuje jako herec v japonském filmu Gou-Gou datte neko de aru (2008), kde si zahrál roli Paula Weinberga.

Za svou více jak třicetiletou hudební kariéru se Friedman podílel jako kytarista na nahrávání nespočtu alb. Namátkou: Explorer´s Club – album Raising The Mammoth (krom něj zde ještě hrají John Myung a James LeBrie – oba Dream Theater, Kerry Livgren a Steve Walsh – Kansas, Terry Bozzio – Steve Vai nebo Gary Wehrkamp – Shadow Gallery), Animetal – alba Animetal Marathon II a Animetal Lady Marathon II, Firewind – Forged By Fire, Phantom Blue – Built To Perform, Tourniquet – Where Moth and Rust Destroy a Antiseptik Bloodbath atd.

Krom těchto aktivit, pokračuje Marty ve vydávání dalších sólových alb. V roce 2002 to je Music for Speeding a o 4 roky později Loudspeaker. Tato placka vyšla nejprve v Japonsku, o 4 měsíce později v EU a až v roce 2007 ve Státech. Na podporu tohoto alba nahrál Friedman v Japonsku koncert pod názvem Exhibit B: Live In Japan. Line Up zde tvoří: Marty Friedman – kytara, Ron Jarzombek – kytara, Chris Catero – baskytara a Jeremy Colson – bicí.

Ještě během roku 2006 stačí Marty vydat cover album Kick Ass Rock, kde vzdal poctu takovým velikánům, jakými jsou Blue Öyster Cult, Cheap Trick, Kansas nebo Boston.

Další hudební sólový počin pod názvem Future Addict vychází 12.března 2008.

V létech 2009 a 2011 vydává Friedman další dvě alba plné coverů - Tokyo Jukebox a Tokyo Jukebox 2. A aby toho neměl málo, tak v roce 2010 mu vyšlo instrumentální album Bad D.N.A.

V současnosti žije Marty Friedman v Tokiu, kde má své pevné místo na tamní hudební scéně. Vystupuje jako kytarista s místními hvězdami jakými jsou Ami Suzuki, Takamiy, Aikawa Nanase nebo Masaki Project. Díky své schopnosti plynule komunikovat japonsky dokonce píše články a sloupky do novin a časopisů. Mimo jiné i do populárních Young Guitar a Burrn. Za zmínku stojí i jeho účast v pořadu nazvaném Jukebox, kde pomáhá překládat texty západních hitů do srozumitelné japonštiny.

…a takto řádí čerstvý padesátník Marty Friedman.

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku