Paul Rodgers – volný jako pták.

Před třiašedesáti roky, 17.prosince 1949, se narodil „Král“ blues rocku, přezdívaný Mr. Voice – Paul Bernard Rodgers. Do podvědomí rockového světa se tento výjimečný muzikant zapsal coby člen legendárních kapel Free a Bad Company. Mladší generace jej mohla vidět a slyšet v obnovené sestavě britské legendy Queen.

Prototyp britského hardrockového frontmanství Paul Rodgers se narodil ve stočtyřicetitisícovém severoanglickém Middlesbroughu a jako mnohé náhlé vzplanuvší supernovy si musel chvíli počkat na příhodnou konstelaci hvězd. Již jako patnáctiletý zakládá se svými spolužáky Mickem Moodym (později Whitesnake) a Colinem Bradleyem, skupinu The Roadrunners, kde ale Paul hraje na baskytaru. Na začátku roku 1967 se skupina přejmenovává na The Wildflowers a míří dobývat Londýn. Baskytary se chopí Bruce Thomas (později doprovod Elvise Castella) a Paul Rodgers se přesouvá za mikrofon. V Londýně hrají The Wildflowers po klubech pro pár desítek návštěvníků a v londýnských putykách, kde obveselují místní štamgasty. Na přelomu roku 1967/68 pak zkouší Paul štěstí ve skupině Brown Sugar, kde se při jednom jamsessionu v londýnském bluesovém klubu Fickle Pickle seznamuje s kytaristou Paulem Kossoffem. Jenže Brown Sugar pokračují tam, kde The Wildflowers skončili. Opět objíždí místní putyky a malé zakouřené kluby, kde se nedá ani dýchat, natož pak hrát. Na konci jedné takové štace, kdy se skupině Brown Sugar úplně rozsypalo auto, se Rodgers rozhodne kapelu nadobro opustit a jde hledat štěstí jinam. V Londýně hrála již celkem známá skupina Black Cat Bones, kde bubnoval Simon Kirke a na kytaru hrál Paulův známý Paul Kossoff. Tito dva muzikanti už ale nechtěli být nadále v područí bratrů Brooksových, kteří o všem rozhodovali. Chtěli si prosazovat své vlastní nápady, což v Black Cat Bones jaksi nemohli. Proto na jaře roku 1968 osloví Paula Rodgerse, zda-li by se k nim nepřidal. Paul souhlasil. Skupině už chyběl jen baskytarista. Tou dobou byl vyhozen ze skupiny The Bluesbreakers Johna Mayalla mladičký, šestnáctiletý, Andy Fraser. Důvodem jeho vyhazovu bylo, že moc kecal do Mayallova hraní a to se samozřejmě takto ostřílenému pardálovi nelíbilo. Tak jej „propustil“.

Fraser lano od Kirka přijal, a tak vznikl soubor plný mimořádných hráčských individualit. Skupina si začala říkat Free At Last, ale na doporučení Alexise Kornera, jenž byl jakýsi guru anglické rhythm & bluesové scény, si skupina zkrátila název na Free. Korner taky pomohl skupině získat kontrakt s firmou Island, u které skupina nahrála všechny své desky.

Free se proslavili křížením bluesových standardů a vlastního, podobně orientovaného repertoáru s hard rockem. Se stylově spřízněnými Led Zeppelin se stali propagátory hardrocku s bluesovými kořeny.

Albový debut vydávají Free 14.března 1969 pod názvem Tons of Sobs. V Anglii se tato deska dostala mezi první dvoustovku. Náklady na nahrávání dosáhly skromných 800 liber. Skladba I'm a Mover se stala dokonce koncertním trhákem. Vedle mnoha domácích klubových koncertů kapela tehdy absolvovala americké turné s krátkodechou superskupinou Blind Faith (hráli zde Eric Clapton, Ginger Baker (Cream) nebo Steve Winwood).

Po návratu ze Států vydávají Free své druhé album Free, které spatří světlo světa v říjnu 1969. Deska je z větší části akustická a hodně ponurá, proto taky příliš neoslnila. Uvnitř kapely nepanovala ta pohodová atmosféra jako na začátku roku. Únava z dlouhého turné byla hodně znát. Holky, drogy a alkohol soubor Free totálně zdecimovaly. Skupina byla jen krůček od rozpadu. Kirke a Kossoff tvořili jeden tábor a Rodgers s Fraserem druhý. Kossoff dokonce absolvoval konkurzy na uvolněná místa kytaristů u Jethro Tull a The Rolling Stones. Naštěstí (pro Free) neuspěl, a tak se mohlo jet dál.

Skupina však potřebovala nějaký hit. Hit, který by zvedl fanoušky z židlí. Do té doby hráli Free převážně skladby pomalé a ve středním tempu. Ty se nejvíce líbily studentíkům potichu sedícím a pohupujícím hlavou do taktu.

Po jednom koncertě dostal v šatně nápad na vypalovačku Andy Fraser a ihned ji začal všem hrát a zpívat. Skladba vznikla za 10 minut. Dostala název All Right Now. Fraser s Rodgersem skladbu několikrát předělali, ale riff z prvního nápadu a slogan: „All right now, baby it´s all right now…“ už nezměnili. A bylo to. Singl vydaný v květnu 1970 byl na britské hitparádě druhý a na americké čtvrtý.

Následovalo vydání vinylu Fire and Water (26.června 1970) a druhé místo na britské albové hitparádě. Za rok 1970 se stalo 17. nejprodávanějším albem ve Velké Británii. Album obsahuje krom nezkrácené verze songu All Right Now i další perly jako Mr.Big (podle ni se pojmenovala i skvělá  americká skupina Mr.Big), nebo tklivá balada Don't Say You Love Me.

Skupina tehdy vystoupila na gigantickém festivalu Isle Of Wight po boku takových kapel jako The Who, T.Rex nebo Bob Dylan a jejích koncert sledovalo na 600 000 fanoušků!

Bohužel, po vydání další desky Highway, vydané v prosinci 1970, skupina opouští přední hitparádové pozice. A i když je na albu taková skvělá balada jakou je Be My Friend, která se objevila i na koncertním záznamu z roku 1971 Free Live!, skupinu už to nezachránilo. Jednotliví členové si od vinylu Highway hodně slibovali, jenže relativní neúspěch je natolik rozložil, že to po japonsko-australském turné v květnu 1971 prostě zabalili. Paradoxně ve chvíli, kdy nový singl My Brother Jake doma zabodoval na čtvrté příčce. Rozchodu dopomohlo i nadměrné užívání drog a alkoholu. A došlo to až tak daleko, že Kossoff už pomalu neudržel ani kytaru a Rodgers zhubl 17 kg a stal se chodící smrtkou.

Po rozpadu skupiny Free zlanařil Rodgers baskytaristu Stewarta McDonalda a bubeníka Micka Underwooda (v létech 1979-83 Ian Gillan Band) do společného projektu Peace. Rodgers zde krom zpěvu ještě hrál na kytaru. Jenže tato skupina měla jen jepičí život. Na konci roku 1971 Rodgers na základě neúspěchu band rozpouští.

Na začátku roku 1972 se Free opět setkávají v původní sestavě. Jenže zdravotní stav kytaristy Paula Kossoffa je natolik vážný, že skupina přijímá ještě klávesistu Johna „Rabbit“ Bundricka, který má za úkol koncertně podpořit nemohoucího Kossoffa. Občas se dokonce i stává, že kytaru vezme do rukou sám Paul Rodgers.

V červnu 1972 vydávají Free své páté studiové album Free at Last. Na Ostrovech dosáhne vinyl na 9. pozici a ve státech na 69., což bylo o 120 míst více než předchůdce Highway. Nejhranější skladbou z alba se stala singlovka Little Bit of Love. Ale ani tento dílčí úspěch skupinu neudržel pohromadě. Během příprav na koncerty v Maďarsku a Japonsku náhle oznámil odchod Andy Fraser. Na jeho místo tak naskočil skvělý japonský baskytarista Tetsu Yamauchi, který už s některými členy Free spolupracoval během „výluky“.

A Tetsu se podílel i na nahrávání posledního alba skupiny Free, Heartbreaker, které vyšlo v lednu 1973. Za nemohoucího Kossoffa zaskakovali Rodgers, Kirke nebo Snuffy Walden, který v sedmdesátých létech doprovázel takové esa, jakými jsou Stevie Wonder, Donna Summer nebo Eric Burdon (The Animals). Desky Heartbreaker však dopadla jen o poznání lépe než její předchůdce Free at Last. Na albu se objeví pecky Wishing Well (do češtiny ji nazpíval např. Aleš Brichta pod názvem Kámoš dost fajn) a Travellin' in Style. Jenže úplný konec Free už byl na dosah. 17. února 1973 odehraje skupina poslední koncert na Floridě a v červenci téhož roku ohlásí oficiální konec. O 3 roky později umírá během letu nad USA na srdeční slabost kytarista Paul Kossoff.

Ihned po rozpadu Free se dává Paul Rodgers dohromady s bývalým kytaristou Mott The Hoople Mickem Ralphem, a společně střádají plány pro budoucnost. Když se z delší dovolené z Brazílie navrátí ex-Free bubeník Simon Kirke, nový superband je na spadnutí. Chyběl už jen nějaký zdatný baskytarista. Na konkurz se jich přihlásilo na 20. „Vymalováno“ bylo až když se přihlásil Boz Burrell. Tento bývalý basák skupiny King Crimson splňoval všechny požadavky ostatních členů vznikajícího bandu. Skupina si dala název Bad Company, který si „vypůjčila“ z westernu Roberta Bentona z Války Severu proti Jihu. Manažerského žezla se chopil kontroverzní Peter Grant (manažér Led Zeppelin), který proslul svými nepříliš zákonnými praktikami. Ten zajistil skupině i smlouvu u vlastního labelu Swan Song (u stejného nahrávali i Led Zeppelin).

Svůj albový debut vydali Bad Company 26.června 1974 pod názvem Bad Company. Deska byla přijata s nadšením. 1.místo ve Státech, kde získala 5 krát platinový punc a kde se zároveň stala osmým nejprodávanějším albem roku 1974. Dále 3. místo na Ostrovech a 7. v Kanadě. Skladby Can't Get Enough, Movin' On a Bad Company se stávají obrovskými hity a hrají je snad všechny rádiové stanice.

Ještě ve čtyřiasedmdesátém natáčí a v dubnu 1975 vydají Bad Company své druhé album Straight Shooter, které už ale hudební kritika nepřijala tak nadšeně jak debut. Deska však obsahuje opět hodně silné kousky jako Good Lovin' Gone Bad, Feel Like Makin' Love, Deal With the Preacher nebo Wild Fire Woman. Vůbec největší ohlas zaznamenala Rodgersova „píseň ze života“ Shooting Star.

Bez zpomalení pokračovala čtveřice dál. Rychle natočit desku a zpátky na turné. Na kvalitě alb se to začalo postupně projevovat, na prodeji desek a vstupenek na koncerty nikoliv.

V lednu 1976 vychází skupině vinyl Run With the Pack, kde se objeví hitovky Young Blood a Honey Child a v březnu 1977 Burnin´ Sky s peckami Everything I Need a Burnin´ Sky.

Menší oživení přineslo až album Desolation Angels z roku 1979, které se stalo ve Státech 2 krát platinové. Na tomto nosiči se blýskly Rodgersovy skladby Rock 'N' Roll Fantasy a Evil Wind. 

Po tříleté pauze vydávají v roce 1982 Bad Company další, nepříliš bombastické album Rough Diamonds. Na něm se pochlubí skupina krom jiného peckou Electricland, kterou složil celou Paul Rodgers. Soubor je však v krizi. A nejvíce si to uvědomuje právě Paul Rodgers. Navrhuje nejméně roční pauzu, ale nikdo nebyl pro. Tak se sbalil a odešel sám, a bylo po kapele. S odstupem let ostatní členové Bad Company uznali, že měl pravdu.

V říjnu 1983 vydává Paul Rodgers své první sólové album Cut Loose, které si nevede vůbec špatně ve Státech. Dosáhne tam dokonce na 135. pozici. Desku otvírá velice svižná skladba Fragile.

V následujícím roce zakládá Rodgers společně s ex-Led Zeppelinem Jimmym Pagem a Chrisem Sladeem (ex-AC/DC, Manfred Mann´s) skupinu The Firm. Na klávesy band doplnil Tony Franklin. Vznik skupiny doprovázela bombastická reklama, ale obě alba nesplnila očekávání. První vychází v únoru 1985 pod názvem The Firm a druhé taktéž v únoru, ale o rok později pod titulem Mean Business. V rádiích se prosadily skladby Radioactive, Closer, Satisfaction Guaranteed a All the King's Horses. Skupina stačila odehrát několik vyprodaných koncertů a v poklidu se zase v roce 1986 rozešla.

Ještě v roce 1985 přijal Rodgers nabídku účastnit se společně s Billem Wymenem z Rolling Stones turné pro dobročinné účely. Příležitostně složená kapela dostala jméno Willie & The Poorboys a zanechala po sobě jedno album Willie & The Poor Boys. Projektu se zúčastnil i Jimmy Page.

A Rodgers to zkouší dál. V roce 1991 zakládá nadějný projekt The Law, kde se krom něj objevili i Kennye Jones (The Who, Small Faces) a Pino Palladino (David Gilmour, David Knopfler, Paul Young atd.). The Law vydali zatím jediné album The Law (1991), na kterém vypomáhaly takové hvězdy jako Chris Rea nebo David Gilmour. Jako autor se Rodgers podepsal pod 4 skladbami. Mezi jinými pod songem Laying Down the Law. Skupina The Law má natočené i druhé album The Law II, které ale zatím oficiálně nevyšlo. Škoda, protože debut není až tak špatný.

Od roku 1993 začala Rodgersova aktivita nabírat správný směr. 9.března se objevila na trhu deska bluesového veterána Buddyho Guye Feel Like Rain, kde si zahrál ve skladbě Some Kind Of Wonderful. O měsíc později si fajnšmekři mohli pochutnávat na jeho druhé sólovce Muddy Water Blues: A Tribute To Muddy Waters. Deska obsahuje parádní verze nejklasičtějších kousků z repertoáru tohoto bluesového velikána. Jako hosté se na tomto albu představili mimo jiné Gary Moore, Brian May, Neal Schon, David Gilmour, Jeff Beck nebo Slash. Za toto album byl Paul Rodgers dokonce nominován na Grammy v kategorii Nejlepší bluesové album. Cenu nakonec získal Buddy Guy za album Feel Like Rain.

Dalším zářezem v roce 1993 bylo tributní album Stone Free: A Tribute to Jimi Hendrix, které vyšlo 9.listopadu. Na této desce se představil Paul se skladbou I Don't Live Today, kterou nahrál společně se Slashem a Band of Gypsy (doprovodná skupina Jimiho Hendrixe).

V následujícím roce vystoupil Paul Rodgers na druhém Woodstocku, kde se dokonce znovu spojil s Andym Fraserem. Ostatními spoluhráči byli Jason Bonham, Slash a Neal Schon (Journey). Zde si skupina zahrála skladby The Hunter, Bad Company a All Right Now.

17.června 1997 vydává Paul Rodgers své druhé sólové album Now. Na desce s ním spolupracovali Neal Schon, Geoff Whitehorn (ex-Shortlist Rogera Chapmana), Jimmy Doplet (Tony Iommi, Magnum, Pretenders) a Jaz Lochrie. Nosič obsahuje i singlový hit Soul Of Love.

V roce 1998 se vrací Paul Rodgers do Bad Company, aby s původní sestavou natočil 4 nové písně, které se pak objevily na kompilačním albu The Original Bad Co. Anthology. Deska se celkem slušně prodávala a novinky Hey Hey a Hammer Of Love se dokonce zabydlely na 15. respektive 23. místě britské singlové hitparády.

V mezičase vydává Rodgers v červnu 2000 další sólové album. To má název Electric a skladba Drifters, která se na něm objevila, boduje na 33. pozici americké hitparády.

V květnu 2002 pak vydali Bad Company koncertní album In Concert: Merchants of Cool. Nahrávka byla pořízena během amerického turné v lednu 2002. Koncert už odehráli jen dva původní členové – Rodgers a Kirke. Po turné se skupina zase v tichosti na 6 let rozešla.

Obrovská životní etapa nastala pro Paula Rodgerse v roce 2004. 24.září odehrál společně s Brianem Mayem na koncertě Fender Strat Pack skladbu All Right Now.

Další koncert se následně konal v listopadu 2004, kdy byli Queen uvedeni do Britské hudební síně slávy. A na tento koncert byl jako zpěvák pozván Paul Rodgers. Koncertní setlist obsahoval skladby We Will Rock You, We Are The Champions a All Right Now. Po koncertě prohlásili zbylí aktivní členové Queen, že následující rok vyráží na turné společně s Rodgersem.

Tour odstartovala skupina Queen + Paul Rodgers koncertem v Jižní Africe 19.března 2005. Následovaly koncertní štace v Londýně, Paříži, Madridě, Barceloně, Římě, Vídni, Mnichově, nechyběla ani Praha, kde se koncert uskutečnil 16. dubna 2005. V říjnu se skupina přesunula do Států a následně do Japonska. Skoro všude byly sály vyprodané. Fanoušci byli hodně zvědaví na spojení Queen a Paula Rodgerse. Jenže nastalo menší rozčarování. Lidi chtěli slyšet spíše Queen a ne (pro většinu) neznámého Paula Rodgerse.

19. září 2005 vydala skupina Queen + Paul Rodgers koncertní dvojalbum Return of the Champions. Deska sice bodovala na různých světových žebříčcích, ale žádná sláva to nebyla.

V září 2008 pak vyšlo spojení Queen + Paul Rodgers studiové album The Cosmos Rocks. Největší úspěch měla deska v Estonsku, kde dosáhla 1. příčku a udržela se na ni 10 týdnů. Jinde už na tom byla o poznání hůře. V Německu a v Česku obsadila 4. pozici. Rodgers se na albu autorsky podepsal pod 5 skladbami. Jednou z nich byl i song Time To Shine.

19. listopadu 2008 odehráli Queen + Paul Rodgers jeden z „bombastických“ koncertů i v Chile v San Diegu na Estadio San Carlos de Apoquindo.

Jenže během roku 2009 se spojení Queen + Paul Rodgers rozděluje. To už ale Rodgers opět zpívá ve skupině Bad Company. Krom něj jsou součásti bandu ještě Kirke, Ralphs, baskytarista Lynn Sorensen a kytarista Howard Leese (ex-Heart, Lita Ford). Takto zněli Bad Company v Hollywoodu v Hard Rock Live 8. srpna 2008.

Současně s Bad Company vystupuje Rodgers i se svým sólovým projektem Paul Rodgers & Friends jehož hosty jsou takové hudební persóny jako Joe Bonamassa, Deborah Bonham nebo členové skupin Loverboy či Lynyrd Skynyrd.

Zatím poslední dvojkoncert odehrál Paul Rodgers 30. a 31.října 2012 v Milwaukee v Potawatomi Casino.

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku