Jeff Lynne – show nikdy nekončí.

Den před Silvestrem roku 1947 se narodil britský kytarista, zpěvák, hudební skladatel a především hudební producent Jeffrey „Jeff“ Lynne. Jako muzikant se proslavil coby vůdce a jediný stálý člen symfonicko-poprockové skupiny Electric Light Orchestra.

Jeff Lynne se narodil 30.prosince 1947 v Shard End, který leží v přilehlé oblasti Birminghamu. Zde taky navštěvoval Alderlea Boys Secondary School.

V osmi létech dostal od svého otce svou první kytaru. Stála tehdy 2 libry a Jeff na ni hraje dodnes. Krom kytary neúnavně cvičil na klavír. Jeho hudebními vzory byli Roy Orbison, Chuck Berry, skupina The Shadows a později The Beatles. Jako šestnáctiletý zakládá se spolužáky Robertem Readerem, Davem Walshem a Davem Watsonem rock´n´beatovou skupinu The Rockin´ Hellcats. Jenže skupina neměla dostatek finančních prostředků, a tak přišel bubeník Dave Walsh s nápadem přejmenovat se na The Handicaps. Domníval se, že tento název jim dopomůže získat více peněz. Jenže na místo užitku s ním měli jen problémy. Proto se přejmenovali na The Andicaps. Skupina neúnavně cvičila v Shard End Community Centre, kde taky odehrála svůj první koncert. Za ten vyinkasovali 5 liber. Publiku se band natolik líbil, že v Shard End pak hráli každý pátek. Původně byli The Andicaps čistě instrumentální skupinou (po vzoru The Shadows), ale během roku 1964 nastoupil do bandu zpěvák John Kerton a skupina se postupně začala prosazovat i mimo Birmingham.

Jenže ambice Jeffa Lynna ležely daleko nad rámec toho, co The Andicaps předváděli. Chtěl hrát v kapele, která nemusela hrát několikahodinové koncerty po tancovačkách. Na konci roku 1964 se mu naskytla příležitost připojit se ke známé skupině The Chads, když band opustil kytarista Mick Adkins. S The Chads nastoupil Jeff během roku 1965 do nahrávacího studia v Tettlows Recording Studio v Birminghamu, kde skupina pořídila své první nahrávky Preaching The Blues a Green Onions.

O prázdninách šestašedesátého Jeff Lynne skupinu The Chads opouští a v září 1966 odehraje několik koncertů se skupinou John Williams and The Classix. Na konci roku 1966 se pak připojuje ke skupině Mike Sheridan & The Nightriders, která si po odchodu Sheridana zkrátila název na The Nightriders a později se přejmenovala na The Idle Race. Na přelomu let 1967/68 nastupují The Idle Race do nahrávacího studia Advision Studios v Londýně, kde nahrají svůj debut The Birthday Party (album vychází v polovině roku 1968). Autorem většiny skladeb byl Jeff Lynne. Jako singlová verze z tohoto vinylu se objevila skladba Skeleton and the Roundabout, která se prodávala za 5 centů! Na desce je i skladba Lucky Man, která hodně připomíná beatlesáckou klasiku Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band z roku 1967.

Druhé album Idle Race, které vyšlo v roce 1969, produkoval již Jeff Lynne sám, čímž si od něj sliboval vstup na britskou hitparádu. I když deska obsahuje tak kouzelné kousky jako Sea of Dreams, úspěch se nekonal. Mírně frustrovaný Lynne proto na druhý pokus přijímá nabídku jít hrát do The Move, kterou dostal od kytaristy Roye Wooda. Na bicí v tomto bandu hrál Bev Bevan, který se objevil i v Gillanovské éře u Black Sabbath.

S The Move si Jeff sliboval umístění na hitparádě. Vždyť skupina už měla za sebou úspěch se skladbou Blackberry Way, která obsadila 1. příčku na britské singlové hitparádě, a v které se pak udržela dlouhých 12 týdnů. Manažerem skupiny byl ostřílený Don Arden (otec Sharon Osbourne), který skupinu protlačoval hodně nevybíravými způsoby. Když se mu ji snažil například přetáhnout Clifford Davis (manažer Fleetwood Mac), tak se neštítil použit i dost drsné metody. Dokonce se pokoušel propálit mu hořící cigaretu skrz čelo až na mozek. Naštěstí Davis dostal včas rozum a k proniknutí cigarety skrz lebku nedošlo.

Od května do září 1970 se The Move zavírají do nahrávacího studia, aby zde nahráli v pořadí 3. eLPíčko (první s Jeff Lynnem) Looking On. Deska však neměla takový hitparádový úspěch, jak si Jeff Lynne a Don Arden představovali. V rádiích a v televizi se ale objevila skladba Brontosaurus, která skončila na 7. příčce a v Nejlepší stovce se udržela 10 týdnů.

Poslední studiové album Message from the Country  natočili The Move na přelomu let 1970/71 (vychází 8. října 1971). To už skupinu tvořilo oficiálně jen trio Lynne/Wood/Bevan. Na desce se ale neobjevil žádný hit, který by bořil hitparády, a to se Lynne s Woodem a Ardenem snažili seč mohli. Hitově se prosadily až singly Tonight (11.příčka), Chinatown (23.příčka) a California Man (7. příčka).

Během roku 1970/71 se The Move pozvolna přetransformují na Electric Light Orchestra. Jenže přeměna v jinou skupinu byla hodně pozvolná. Vždyť The Move měli své 3 želízka v ohni na hitparádách, ale skupina už fakticky neexistovala. Nebýt Ardena, The Move by už neexistovali ani papírově. Ten, jako správný manažer, slyšel šustění peněz, proto ELO uměle přibrzďoval.

Svou první desku vydávají ELO v Anglii v prosinci 1971 pod názvem The Electric Light Orchestra. Ve Státech následně vychází až začátkem následujícího roku pod názvem No Answer. Důvod pro změnu názvu byl hodně kuriózní. Když Arden posílal pásky s masterem lodí do Ameriky, nebyl u nahrávky s pochopitelných důvodů žádný obal. Když pásky do Států dorazily, tak ihned volala sekretářka Ardenovi do Anglie, aby se dozvěděla podrobnosti. Jenže Arden nebyl zrovna na telefonu, tak napsala sekretářka na papírek no answer (žádná odpověď). A tak vyšlo toto album ve Státech pod názvem No Answer, přestože to nemá nic společného s obsahem desky. Největším hitem na albu se stává skladba 10538 Overture, která dosahuje 9. pozici na singlové hitparádě.

Během roku 1972 si taky ELO odbudou svůj koncertní debut, a to 16. dubna 1972 v Londýně, ale publikum je novátorským zvukem přece jenom trochu zaskočeno. Skupina přesto neslevuje s vytyčených cílů a již v únoru 1973 vydává své druhé album Electric Light Orchestra II. Vydání alba ale předchází hádky mezi Lynnem a Woodem a následný odchod Wooda z kapely. Většinu basových linek na desce tak natočí Mike de Albuquerque. Jako host se na albu objeví i Marc Bolan, kytarista a zpěvák T.Rex. V hitparádě se prosadí cover Chucka Berryho Roll Over Beethoven, který se v Nejlepší stovce udrží 10 týdnů. Nejlepší jeho pozici je 6.příčka.

Posilnění úspěchem se ELO během dubna a května zavírají do londýnského studia De Lane Lea Studios, aby zde natočili v pořadí 3. studiové album On The Third Day, které vychází v listopadu 1973 ve Státech a v prosinci téhož roku ve Velké Britanii. I na tomto vinylu se objeví skladby, které rádia velice ochotně pouštějí do vysílání. Jsou jimi Ma-Ma-Ma Belle a Showdown.

Pro ELO nyní nastává strmý vzestup na poli popularity. V září 1974 vydávají další album Eldorado, které, ač se zdá, nebořilo žebříčky hitparád, ale v Kanadě získalo první platinové ocenění a ve Státech první zlaté za prodej více než 500 000 nosičů. Na singlech se objevila krom jiného protiválečná Boy Blue nebo titulní Eldorado. Po vydání desky následuje celoroční turné, které skupina pojala hodně pompézně. Lynna a spol doprovází třicetičlenný symfonický orchestr a skupina vyprodává jeden koncertní stánek za druhým.

Lynne se postupem času stává stále očividněji centrální osobností ELO a svědectví o tom přináší hned následující album Face the Music z roku 1975, které je jeho výhradním autorským dílem. Celosvětově se prosazují „singlovky“ Evil Woman, Strange Magic nebo Nightrider (ta už méně).

To, co platí o eLPíčku Face the Music, to platí o následující řadovce A New World Record dvojnásob. Deska byla opět natáčena (jako její předchůdce) v Mnichově v Musicland studios a na pultech obchodů se objevila 11. září 1976 (v USA o den později). Singlové hitparády okupovaly celosvětově pecky jako Livin´ Thing, Rockaria!, Do Ya nebo Telephone Line (ta na původní verzi alba nebyla). Samotné album je v Británii šesté a její celosvětový prodej překročí 5 milionu výlisků. Spolu s následným turné vydělá skupina ELO podle oficiálních údajů více než 10 milionů dolarů. Takto zněli ELO v New Victoria Theatre v Londýně v roce 1976.

Neúnavný Jeff Lynne se už zatím stačí zavřít na své švýcarské chatě, kde píše materiál pro další studiový titul Out of the Blue. Ten vychází v říjnu 1977. Desku si ještě před jejím vydáním objednají více než 4 miliony fanoušků a v britské albové hitparádě, kde se udrží 111 týdnů, je nejlépe čtvrtá. Ve Státech a v Kanadě se vinyl umisťuje na 4. respektive 2. pozici. Největšími hity se stávají skladby Turn To Stone, Mr. Blue Sky, Wild West Hero, Sweet Talkin´ Woman a It´s Over. Následné turné nenechá nikoho na pochybách, že ELO už se skutečně stali velkou kapelou. V propracované pódiové show hojně využívají do té doby málo používané lasery a jevišti vévodí mohutná kosmická loď, kterou tam tým techniků montuje celé dva dny před začátkem koncertu. Pozice ELO je v té době opravdu hvězdná.

A nemá se špatně ani manažer Don Arden. Za peníze, které mu ELO vydělali, si koupil dům Howarda Hughese v Beverly Hills a pořádal v něm jeden večírek za druhým. Když si sousedi stěžovali na hluk, koupil i jejich dům. Veřejně pak prohlašoval: „Předtím jsem sice nebyl žádný chudák, ale teď jsem přímo nechutně bohatý.“

Další album Discovery, které vychází v květnu 1979 (v USA o měsíc později), dobude v témže roce dokonce špičku britské hitparády a na žebříčku se udrží více než 10 měsíců. Ve Státech je deska 2 krát platinová a prodá se ji více než 2 miliony kopií. Celosvětově to jsou bez mála 4 miliony kopií. Na desce se objeví takové skvosty jako Shine A Little Love, The Diary of Horace Wimp, Don't Bring Me Down, Confusion nebo Last Train to London.

V nastalé situaci se Jeff Lynne rozhodne poněkud utlumit koncertní činnost, aby se mohl plnou silou soustředit na natáčení dalších hudebních počinů.

V roce 1980 vytvoří ELO společně s diskotékovou hvězdičkou Olivii Newton-John soundtrack k filmu Xanadu. Jenže tato deska byl první stupínek na pozvolném pádu do bažiny. Ale kdo by si to tenkrát jen pomyslel. Vždyť samotné album se prodávalo po milionech kusech. V 6 zemích světa dosáhlo vrcholu hitparád a ve Spojeném království se drželo 17 týdnů v Nejlepší stovce, přičemž vystoupalo až na stříbrnou pozici. Hity jako Xanadu, All Over The Top nebo I´m Alive duněly snad na všech diskotékách světa. Jenže Jeff Lynne se nechal slyšet: „Příšerný film, netušil jsem, co z toho bude, deska ale zabrala“. Touto poznámkou nasral Jeff nejen samotnou Olivii, ale hlavně režiséra Roberta Greenwalda.

Naštěstí Jeff Lynne nehází flintu do žita. Stále má co říct svým fanouškům a stále nevyprázdnil svou klenotnici nápadů. Na začátku roku 1981 se pouští se svou symfonicko-rytmickou družinou do nahrávání koncepčního dílka Time. Příběh alba vypráví o člověku, který se z roku 1980 přesune pomoci stroji času do roku 2095. Jenže se již nemůže vrátit. A tak mu nezbývá než se přizpůsobit danému prostředí v danou dobu.

Samotné album vychází ve Státech v červenci 1981 a v Británii o měsíc později. V Německu, ve Švédsku i v Anglii dosáhne první příčky, kde se v první stovce drží od srpna 1981 až do března 1982. A ani prodejnost není zanedbatelná. Celosvětově se alba prodá na 2 miliony kopií. Deska obsahuje takové hudební skvosty jako Hold On Tight, Twilight, Here Is The News nebo Rain Is Falling.

V roce 1983 vydávají ELO další vinyl Secret Messages. Deska měla původně vyjít jako dvojalbum, jenže vydavatelská společnost CBS Records byla proti. Nevěřila, že dvojalbum se bude dobře prodávat. Samotná deska dosáhla „jen“ na 36. pozici na americké albové hitparádě a na 4. na britské, kde figurovala v první stovce 3 měsíce. Nejhranějšími songy v rádiích se staly skladby Rock 'n' Roll Is King a Secret Messages.

Labutí písní v podání Electric Light Orchestra se stává deska Balance of Power, která vyšla v březnu 1986. Sám Jeff Lynne přiznává, že poslední dvě alba vznikaly již v křečích. A tak je až s podivem, že skladba Calling America je ve Státech v první dvacítce. Ve Francii se umístila na 10. místě, a to jen proto, že oficiální klip k této skladbě se točil v pařížském komplexu Centre Georges Pompidou.

13. července 1986 odehrají ELO v německém Stuttgartu poslední vystoupení jako předkapela Roda Stewarda. Od tohoto data si jde každý svou cestou.

Během roku 1988 zakládá ex-Beatle George Harrison supergroup všech supergroup The Traveling Wilburys. V tomto superbandu si nechává říkat Nelson Wilbury. Dalšími členy skupiny jsou Bob Dylan, Tom Petty, Roy Orbison a Jeff Lynne jako Otis Wilbury. Skupina natočí 2 alba. Debut pod názvem Traveling Wilburys Vol. 1 vychází v říjnu 1988. Deska se velice dobře prodává (5 000 000 prodaných nosičů celosvětově) a dokonce se umisťuje na předních místech světových hitparád. Největší peckou z alba se stává skladba Handle With Care.

Druhé album vychází o 2 roky později pod názvem Traveling Wilburys Vol. 3. Natáčení už se ale nezůčastnil Roy Orbison, který předčasně zemřel. Prodejnost této desky už nešplhá k několikamilionovým číslům (cca. 1 500 000 prodaných nosičů celosvětově), přesto ale obsahuje skvělou věc She's My Baby, do které nahrál kytarové sólo Gary Moore. Deska byla dokonce oceněna cenou Grammy za rok 1990 v kategorii Best Rock Performance by a Duo or Group. Ještě během roku 1990 ale supergroup The Traveling Wilburys končí.

V mezičase, v červnu 1990 (USA, červenec UK), vychází Jeffu Lynneovi první sólové album Armchair Theatre. Na tomto počinu mu vypomáhal krom jiných na kytaru George Harrison, na bicí Ringo Starr a taky Michael Kamen jako šéfdirigent. Deska se nejlépe prodávala ve Skandinávii. Nejhranější skladbou z desky je song Every Little Thing.

V devadesátých létech se pak Jeff Lynne věnuje převážně producentské činnosti. Stává se z něj jeden z nejvyhledávanějších producentů vůbec. Producentsky je podepsán např. pod takovým hitem jako Free As A Bird od Beatles. Dále produkoval alba skupině Aerosmith, Tomu Jonesovi, Joe Cockerovi, Tomi Pettymu nebo Bonnie Tyler.

Na začátku millenia se Jeff Lynne rozhodne opět oživit skupinu Electric Light Orchestra. I když skupina v devadesátých létech fungovala pod hlavičkou ELO Part II., nebylo to ono. Bubeník Bev Bevan, který band vedl, se snažil jen posbírat drobky, které se válely po zemi. V roce 2000 se kormidla chopí opět Jeff Lynne. Na natáčení desky Zoom si pozve z původní sestavy jen klávesáka Richarda Tandyho. Na nahrávce se krom méně známých muzikantů podílí ještě jako hosté Ringo Starr a George Harrison. Jestli tyto legendy přidaly nahrávkám více invence lze jen spekulovat, ale Jeff věřil, že když se jejích jména objeví na obalu, tak se bude deska lépe prodávat. Album Zoom vychází 12. června 2001. Prodejnost je ale hodně mizivá. Skalní fanoušci skupiny už odrostli a teenageři dávají přednost mladším hvězdám. Singlové ambice měly skladby Alright a Moment in Paradise, jenže přání je jedna věc a realita druhá. Jeff dokonce plánoval obrovské turné, z kterého ale pro absolutní nezájem sešlo. Oficiálně bylo turné zrušené kvůli událostem z 11.září 2001. Jenže o tomto důvodu lze jen spekulovat. Po tomto datu se už dokonce Jeff Lynne nesešel ani s muzikanty, kteří měli na turné vystupovat.

V dalších létech pokračuje Jeff Lynne v producentské práci. Produkuje např. posmrtně vydané album George Harrisona Brainwashed nebo desku Higway Companion od Toma Pettyho.

V říjnu 2012 vydává Jeff Lynne své druhé sólové album Long Wave. Deska obsahuje covery skladeb, které Jeffa ovlivnily během dospívání. Kupodivu se i dobře prodává. Na anglické nezávislé albové hitparádě je dokonce na vrcholu.

A co Electric Light Orchestra? Během roku 2012 se Jeff Lynne sešel s původním klávesistou Richardem Tandym, s kterým opět kuje pikle. 

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku