Burke Shelley – stylotvorný hudební génius, přesto přehlížený.

Před osmašedesáti léty se narodil jeden z nejdůležitějších rockových hudebníků, jenž „předlétl“ dobu a svým volnomyšlenkářským hard rockem nasměroval pozdější velikány Nové vlny britského Heavy Metalu, a nejen je, do patřičných kolejí. Se svou kapelou Budgie tlačil na pilu tím nejhrubším řezem.

John Burke Shelley se narodil 10. dubna 1947 ve velškém Cardiffu, v místní části Tiger Bay. Po skončení základní školní docházky začal pracovat jako kontrolor v místní společnosti. Práce jej ale nenaplňovala tak, jak by bylo zahodno. Vždycky chtěl být muzikantem. Jeho velkými vzory byli Beatles. Na začátku roku 1967 založil Shelley tříčlennou skupinu Hills Contemporary Grass, kde hrál na baskytaru a zpíval. Kapela se během roku přejmenovala na Six Ton Budgie, když ještě před tím používala název Budgie Droppings. To už v kapele hrál i druhý kytarista Tony Bourge, jenž soubor rozšířil na kvartet. Když na konci roku 1967 skupinu opustil původní kytarista Brian Goddard, rozhodli se ostatní členové bandu, že budou hrát opět jako trio. Zároveň si taky zkrátili název na Budgie.

Na začátku sedmdesátých let nahrávají Budgie u Kapp Records 7´´ promo EP Crash Course. To vyšlo nejprve v mono verzi a v roce 1971 už jako 7´´ vinyl Crash Course is Brian Surgery. B-strana singlu obsahovala skladbu Nude Disintegrating Parachutist Woman ( Nahá rozpadající se parašutistka).

Na jaře 1971 se pouštějí Budgie do nahrávání debutového alba. To vychází v červnu téhož roku a dostává prozaický název Budgie. Producentské taktovky se chopil ostřílený Rodger Bain (Black Sabbath, později Judas Priest, Barclay James Harvest). Skupina stála na startovní čáře, přesto byly z alba cítit ambice dosáhnout něčeho mimořádného. Už úvodní Guts s výrazným kytarovým riffem předznamenává věci budoucí. Druhou stranu vinylu pro změnu otvírá další vypalovačka Rape Of The Locks. Když si uvědomím, že se píše rok 1971, tak má tato skladba nadčasovou moc.

Tam, kde Budgie se svou prvotinou skončili, tak tam o rok později plynule navázali. Druhý vinyl Squawk začali točit v létě 1972. Deska vyšla v září téhož roku. Za producentský pultík se opět usadil Rodger Bain. Z desky je místy cítit vliv Beatles (Rocking Man) místy Zeppelin ve skladbě Hot As a Docker's Armpit (Horko jako v podpaží přístavního dělníka), přesto má album svůj ksicht. Ksicht raných Budgie. Na koncertech po Britských ostrovech pak Budgie doprovází progrockové Genesis.

Uběhne rok a „Andulka“ vypouští do světa další zářez. Deska dostává název Never Turn Your Back on a Friend. Album ještě sice neboduje na albových žebříčcích, přesto se stává kultovní. Již otvírák Breadfan, který si o několik let později vybrala na své „garážové“ album i Metallica, usadí každého rockového fandu na prdel. Taktéž song You're the Biggest Thing Since Powdered Milk (Jsi ta největší věc od dob sušeného mléka) s bubenickou exhibici má v sobě neskutečnou energii, kterou v těchto létech měli snad jen Párpli, Zeppelini nebo Black Sabbath. Jestliže začátek roku zastihne Budgie na turné s programem k desce Squawk, 9. června téhož roku už rozjíždějí v klubu All Saints v Manchesteru Never Turn Your Back on a Friend Tour. 17. července se pak k Budgie na koncertě v Boltonu v Town Hall přidávají jako support Judas Priest, kteří se představí se svou novou hlasovou akvizici Robem Halfordem. Budgie a Judas Priest pak společně objíždějí Britské ostrovy až do 18. srpna.

Rokem 1974 se zapisují Budgie zlatým písmem do historie hard rocku. Vydávají nesmrtelné album In For The Kill. Deska boduje na 29. místě albového žebříčku ve Velké Británii a songy jako In For The Kill, Crash Course in Brain Surgery (ne náhodou si taktéž tuto skladbu vybrala Metallica na své garážové album) nebo až „zeppelinovská“ Hammer and Tongs jsou napsané zlatým písmem hard rocku. A taktéž v roce 1974 vyrážejí  Budgie na turné k albu In For The Kill, kde je opět doprovázejí Judas Priest. První zastávka se uskuteční 9. května v Birminghamu v Town Hall a na tomto koncertě se v řadách Judas Priest objevila nejnovější kytarová posila Glenn Tipton. Společnou hudební anabázi pak zakončí Budgie a Judas Priest na velkolepém koncertě v legendárním Marquee Clubu v Londýně 9. června.

Vrchol v historii velškého tria nastává v roce 1975. To vydává skupina (mnohými nedoceněné) album Bandolier. Co skladba, to klenot. Úvodní Breaking All the House Rules výrazně předešla dobu. Takto syrově a nekompromisně hrály až skupiny z první vlny NWOBHM. Jenže v Anglii byl na vzestupu punk, proto se na tento vinyl neprávem zapomíná. Vrcholem desky je určitě song I Can't See My Feelings, který lze s klidem zařadit do zlatého fondu hard rocku. A že nejsou Budgie jen rockoví „řezníci“, dokazuje závěrečná psychedelická skladba Napoleon Bona-Part One & Two. Na britském albovém žebříčku se toto album umístilo na 36. pozici. Tour Bandolier rozjíždějí Budgie 10. září 1975 v Free Trade Hall v Manchesteru, aby až do konce roku objeli s tímto programem většinu měst na Britských ostrovech. Závěr roku je pak zastihl na The Great British Music Festival v Londýně, kde si zahráli po boku takových kapel jako Thin Lizzy, punkových Doctor of Madness nebo Status Quo. 12. ledna 1976 vyrážejí Budgie na tour po zemích Beneluxu, kdy navštíví postupně Belgii a Holandsko.

23. dubna 1976 vydávají Budgie průměrné album If I Were Brittania I'd Waive the Rules. Deska není až tak špatná, ale chybí ji výrazné kytarové riffy nebo vyhrávky. Skupina se sice drží svého zavedeného přímočarého hard rocku, jenže Anglii už plně válcuje punk rock, proto se tento vinyl ani neumísťuje na albovém žebříčku. Nejvýraznější a typickou Budgie „řezárnou“ je song Quacktor and Bureaucats.

V následujících létech se díky velkému punkovému boomu stahují nad Budgie černé mračna. V roce 1978 sice skupina vydá poměrně dobré album Impeckable, ale pro spolky hrající hard rock je na Britských ostrovech hodně nepřívětivé podnebí. Desku otvírá našlapaná Melt the Ice Away, ale dál jako by se Budgie vzhlíželi v kapelách hrajících za velkou louží. Zřejmě tomu napomohlo i turné, které skupina absolvovala v roce 1977 po Státech a Kanadě. Tlak na skupinu a malá prodejnost desky zapříčiní, že skupinu opouští na konci roku 1978 zakládající člen, kytarista Tony Bourge. Na jeho místo nastupuje kytarista skupiny Trapeze Rob Kendrick, ale ani ten u „Anduláků“ dlouho nevydrží. V roce 1979 jej nahrazuje John Big Thomas. A skupina jako by byla politá živou vodou.

Na pomyslný trůn nastupují na Ostrovech hudební spolky, řadící se do tzv. NWOBHM a mezi ně patří určitě i Budgie. A bezpochyby to dokazují na velkém hudebním festivalu v Readingu, který se konal 22. – 24. srpna 1980. Budgie si tam zahráli vedle takových kapel jako UFO, Whitesnake, Magnum, Gillan, Blizzard of Oz (což byla první skupina Ozzyho Osbournea na jeho sólové dráze) nebo Pat Travers Band. Na festivalu se objevily i vycházející hvězdy jako Iron Maiden, Def Leppard nebo Krokus.

Budgie nabuzeni energii, kterou akumulovali na Readingu, nahrávají ještě na konci prázdnin skvělé album Power Supply. Deska je poplatná „kovové“ době. Asi nejtvrdší album v historii skupiny vychází 10. října 1980. Tradiční fanoušci Budgie jsou možná trochu zděšeni, ale nová nastupující generace metalistů, Budgie přijímá do svých řad. Již otvírák Forearm Smash dává tušit, že se ve skupině udály za poslední 2 roky velké změny. Změny k lepšímu, protože poslední období už nestálo za řeč. A co teprve titulní Power Supply? Chytlavý riff, šlapající bicí a dunící basa, to vše podpořené ostrým, řezavým zvukem. Taktéž následná Secrets in My Head pokračuje v načatém „kovovém“ trendu.

V následujícím roce se Budgie opět objeví v Leedsu na Reading Rock 81´, kde hrají po boku kapel jako Girlschool, Saga, Gillan, Wishbone Ash, Kinks nebo Samson, v jejíchž řadách ještě pěl Bruce Dickinson. A zde vystupují Budgie již jako jedna z hvězd. Ihned po Readingu se skupina zavírá do nahrávacího studia, aby zde vytvořila další vynikající placku Nightflight. Jestli výjimečnou, s tím je možno polemizovat. Deska je návratem do zlaté éry Budgie. Již úvodní I Turned to Stone lahodí uším všem ortodoxním Budgie fans. Polobaladická vyhrávka na začátek jako ze starého Budgie manuálu, chytlavá melodie, působivé kytarové sólo, skvělý zvuk. Další song Reaper of the Glory asi hodně nakopl známé kovotepce z Birminghamu Judas Priest na albu Turbo. Úvodní riff ve skladbě Locked In jako by vypadl z ucha Budgie tradicionálu.

Následující rok byl ve znamení objevování nových hudebních světů. Tentokrát se Budgie vydali za železnou oponu, aby v Polsku odehráli sérií nezapomenutelných koncertů. Pro metalové fans z východního bloku to byl zážitek pro zbytek života. Vždyť vidět za „ostnatými dráty“, v zemi, kde je hlavní televizní hvězdou Maryla Rodowicz, legendu britského hard rocku, byl sen nejedné metalové máničky. Jeden koncert se uskutečnil i v Bydgoszczti 3. srpna 1982.

Po Readingu 82´, kde už byli Budgie headliner prvního dne (jako začínající kapely se na tomto ročníků představili Overkill nebo Twisted Sister), se skupina opět zavírá do nahrávacího studia, aby v říjnu téhož roku vydala album Deliver Us From Evil. Deska je však zklamáním. Na úvod až „policeovská“ Bored with Russia dává tušit, že není něco v pořádku. Skupina jako by se vzhlížela u kanadské Sagy, střihnuté mainsteamovou Asii. Výrazné klávesy tentokrát albu hodně uškodily. Deska sice bodovala na 62. pozici albového žebříčků ve Velké Británii, ale to jen pro svoji přesládlost.

V následujících létech skupina jen přehrávala svůj zaběhnutý repertoár. Ve skupině se udály i menší personální změny, aby na začátku roku 1989 Burke Shelley vše odpískal. A tak byla skupina Budgie dlouhých 6 let u ledu, aby ji v roce 1995 Shelley na dva roky opět reinkarnoval. Skupina odehrála nezapomenutelný koncert 21. května 1995 v San Antoniu ve Freeman Coliseum, kde je sledovalo několik tisícovek nadšených fanoušků a kde jim předkapelu dělala skupina Fight s Robem Halfordem za mikrofonem. V následujícím roce si to Budgie zopakovali ve stejném městě, ale na jiných stadionech.

Jenže od roku 1997 do 1999 byli Budgie opět nečinní. Obnovení souboru nastalo v roce 1999, ale již ze staronovým bubeníkem Williamsem. Skupina se pak v létě objevila na festivalu Sweden Rock, kde vystupovala po boku kapel jako Deep Purple, Manowar, Mercyful Fate, HammerFall nebo Motörhead.

Na konci roku 2002 opustil řady Budgie dlouholetý kytarista John Thomas, aby jej na čas vystřídal Andy Hart, kterého v roce 2003 nahradil Simon Lees. S ním pak nahráli Budgie zatím poslední studiové album You're All Living in Cuckooland, které vyšlo 7. listopadu 2006. Jenže mnoho fanoušků tohoto legendárního souboru si ani nevšimlo, že Budgie vydali nějaký nový materiál, což bylo pro Shelleye velkým zklamáním. Nástup v podobě skladby Justice nebyl vůbec špatný. Opět tu jsou zajímavé basové linky, ale příliš kláves vše utluče pod zem.

S novým, ale hlavně se starým, repertoárem pak vyrazili Budgie na turné po Britských ostrovech, kde je fanoušci nikdy nezavrhli. V létech 2007, 2008 a 2009 si pak zopakovali tour po Polsku, kde mají obrovskou fanouškovskou základnu. 5. května 2009 se Budgie objevili konečně i Praze v Retro Music Hall, kde se představili poprvé a zatím naposledy českým fanouškům.

Avšak v listopadu 2010, kdy měla skupina v plánu vystupovat opět v Polsku, musely být kvůli zdravotní indispozici Shelleye všechny naplánované koncerty zrušeny. 9. listopadu byl Burke hospitalizován v polském Wejherowu s šesticentimetrovou aortální vydutí.  Po operaci se vrátil na rodné Ostrovy, nicméně, další koncerty Budgie se už nekonaly. Dnes vystupuje Burke živě jen sporadicky a to většinou jako host. Skupina Budgie fakticky neexistuje.

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku