Punk: kultura z brlohů

aneb Jak viděli punk rock soudruzi v roce 1978 ....................................................                                                                                                                                                                                                        

Odporně nalíčení mladí lidé v hadrech s nacistickými symboly a se psími řetězy stavějí na odiv protest proti nezaměstnanosti a nudě průmyslové společnosti. Jejích primitivní „punk-rock“ úspěšně zpeněžují gramofonové firmy. Podnikatelé od New Yorku po Mnichov považují hadrářskou módu za poslední výkřik. Skuteční vyznavači módy punk však se na tento virvál dívají kriticky: „Tady něco není v pořádku.“ Hluk ze zesilovačů je tak silný, že lze zaznamenat jen nediferencované zvuky. Je jen s obtížemi rozumět slovům: „Dej mi smrt, nechci žít, dej mi tedy smrt,“ která hekticky vyje do mikrofonu pihovatý výrostek jménem Johny Blood, zpěvák orchestru Dead Dogs (Mrtví psi).

Z neonových trubek, kovových rour a železných nosníků na stropě přeplněného, se svými asi 200 m2 příliš malého sklepa kape sražená voda na potící a pařící se dav, který poskakuje nahoru dolů; je to tanec pogo v londýnském lokále Roxy u Covent Garden.

Tančící mají na sobě rozedrané rozhalenky, vlasy a paruky mají nabarvené na zeleno, růžovo nebo fialovo a napuštěné pomádou z vazelíny a pudru. Někteří si propíchli tváře, rty, nosy nebo ušní boltce spínacími špendlíky. Tu a tam mrskne zpěvák prázdnou láhvi mezi tančící, kteří mávají pažemi jako větrný mlýn křídly, aby si v podzemní špeluňce vydobyli aspoň kousíček místa.

Někteří, většinou hoši mezi 15 – 20 léty, se drží za krky, jako by se chtěli uškrtit. Ranám pěstí a kopancům sousedů je totiž těžké se vyhnout. Nejeden nos krvácí, ale všem se to, jak se zdá, líbí.

Pojednou roztříští jeden výrostek na pódiu pivní láhev, hrozí kolem sebe střepinami a zasadí naučený hák ne žaludek. Postižený utrhne bijci, který ihned padá k zemi, se spínacím špendlíkem z ucha i kus ušního boltce. Teče krev, ale pogo-extáze pokračuje, nikdo se o to nestará. Tento výjev patří dnes již do literatury, nebo aspoň do něčeho, co se za ni vydává. Šestnáctiletý Gideon Sams, synek jednoho londýnského velkoobchodníka potravinami, líčí tento výjev ve svém krátkém románu The Punk, který chce režisér Michael Sarne za jeden milión dolarů zfilmovat.

Neboť tato násilnická záliba a zábava rozhodně není ojedinělá; tak je tomu každou noc nejen v lokále Roxy. Též londýnský Vortex, který pojme asi 500 mladistvých stylizovaných do horrorových postav, noční podnik Marquee a nesčetné podobné knajpy od Londýna až po Manchester a Liverpool nyní umožňují zpola dospělé mládeži z lumpenproletariátu a frustrovaným měšťanským dětem provozovat svůj agresivní primitivní rock, projevovat nahromaděné obavy a vztek. Ještě se snad v podobných shromaždištích dospívající mládeže mimo Velkou Británii jako například v podniku C.B.G.B´s na Bowery v New Yorku, v lokále The Rat v Bostonu, v tančírně Masque poblíž kalifornského Hollywoodského bulváru, v pařížském předměstském sklepě La Main Bleue nebo v Punkhouse na západoberlínském Kudammu, chovají návštěvníci o něco slušněji. Ale jedno je již jisté: punk, nové hnutí mladých, inspirované sotva více než třemi tvrdými rockovými akordy, se v západních velkoměstech šíří.

Ještě může provozní vedoucí západoberlínského Punkhouse ve svém podniku vyzdobeném vlnitým plechem s obtížemi udržet pořádek a klid, když zaměstnává vyhazovače a zakazuje vstup perverzní stvůře s vymyšleným jménem Johnny Eldorado, která se polepuje leukoplastí, strhává plakáty a olizuje hudebníky. Kde však kapely, jako londýnští Vibrators, poplivávají hosty pivem, kde Škrtiči (The Stranglers), Proklatci (The Damned) nebo Rozbíječi (The Clash) vyzývají zničit vše, co se v lokále nachází, tam přibývá i zlých kluků se špendlíkem v uchu a se žiletkou na krku.

Dokonce otrlí staří rockeři ustupují nebezpečně vypadajícím stoupencům hnutí punk z cesty a v hospodách a sálech udržují od nich, jako nedávno v Mnichově, uctivý odstup. „Musíme vypadat,“ říká Johnny Zeek z americké punkové skupiny Shirts, „jako byste byli v každém okamžiku připraveni k boji a jako byste stále měli otevřený nůž nebo žiletku v kapse.“

Na odiv vystavovaná nebezpečnost většiny stoupenců hnutí punk však je jen póza, pochopitelná nejspíše jako odraz hluboce zakořeněného pocitu bezcenností vůči společnosti, která – jak se zdá – mladému člověku ze spodních vrstev nevěnuje žádnou pozornost. A proto ji šokuje.

Co je to punk, odkud to pojmenování? V Oxfordském slovníku je tento pojem doložen již ze 16. století;  jako podstatné jméno znamená totéž co děvka, jako přídavné jméno značí totéž jako zkažený, bezcenný, bez jakýchkoliv hodnot. Podle etymologa Erica Partridge se prý původně užívalo označení punk jako slangového výrazu pro plesnivý, starý chléb, snad odvozeného z francouzského slova pain, chléb.

Spisovatel Kenneth Alsop nazývá ve své knize Hard Travellin mladé průvodce homosexuálních trampů pojmem punk. A zcela podobně se používá slova punk v americkém vězeňském žargonu pro mladíky, kteří se prodávají starým kriminálním mazákům. V Londýně žijící německý rozhlasový fejetonista Karl-Heinz Wocker říká, že objevil ve slovnících, že punk znamená „poslední z posledních” – což je pro něho: „pokus nasadit všemu korunu, tj. druh četných exhibicionismů z posledních desetiletí.“ Jestliže na tom něco odpovídá skutečnosti, pak je to fakt, že punk ve veřejném projevu zvrhlosti a odpornosti překonává dosavadní výstřední módy.

Žádný z těchto předchůdců módy punk nedosáhl tak hromadného účinku, dokonce ani vzdáleně takového, jako v poslední době britská skupina Sex Pistols. Společenské klima je zjevně tak uzpůsobeno, že přeje násilnickému kultu hadrníků a vyznavačů popelnic. A opět to byla skupina pop-music, jako svého času Beatles, která na výnosném trhu gramofonových desek pro mládež signalizovala změnu tendence k nové ošklivosti.

Ještě pře tím, než Sex Pistols nahráli svou první dlouhohrající desku, byli již nejdiskutovanější kapelou v obchodu s muzikou. Po celý loňský rok přinášely britské časopisy píšící o pop-music téměř v každém vydání zprávy o šokujícím vystupování a skandálech této čtyřčlenné skupiny. Dosud poslední předvedla skupina minulý týden (článek ve Spieglu vyšel 23.1.1978). Po jednom vystoupení v San Franciscu – a několik dní pře plánovaným debutem v Západním Berlíně, si tato parta vjela do vlasů a rozešla se. Na první stránky novin se dostala před rokem tím, že při živém vysílání v komerční stanici Thames Television zpěvák Sex Pistols Johnny Rotten nazval interviewujícího reportéra nejsprostšími jmény. Muselo pak být odřeknuto plánované turné Sex Pistols a skupina vystupovala řadu měsíců pod krycími názvy, jako např. Spots (Sex Pistols on Tour Secretly, Sex Pistols tajně na cestách).

„Udělám všechno,“ prohlásil šéf oddělení kultury v londýnské městské správě Bernard Brooke-Partridge, „abych zabránil dalším vystoupením Pistols v tomto městě. Jsou sprostí, obscénní a odporní.“

Přesto pak koncem loňského října po třech předcházejících „singlech“ vyšla první dlouhohrající deska Sex Pistols a za tři dny po vyjití již vedla 100 000 prodanými exempláři britskou hitparádu! Zpěvák Johnny Rotten (Rotten znamená prohnilý, zkažený) je „hvězdou“ této skupiny. V šestnácti létech uklízel kanceláře, stál ve frontách na pracovním úřadě a se svou partou tyranizoval chodce na londýnské King´s Road. „Plivali jsem na ně,“ říká, ale nemyslete si, že se bránili. Jen říkali: „Zmizte, a utíkali.“ Rotten se nebojí žádného rizika, dnes je mu dvacet, a když ve svém šlágru „God Save The Queen“ (Bůh žehnej královně) urazil královnu a odmítl ji uznat za „lidskou bytost“, pořezali mu rozhněvaní občané-třicátníci paži a obličej. A vedoucí gramofonové firmy Virgin Records, který řídí reklamu desek skupiny Sex Pistols, byl nalezen v noci v bezvědomí na londýnské ulici. Chodci mu rozbili nos a zlomili nohu.

Také výbuch skupiny Sex Pistols minulý týden v San Franciscu nakonec dopadl na Rottena. Manažér McLaren prohlásil: „Rozhodli jsme se Johnnyho vyloučit z kapely. Je prostě příliš destruktivní.“

Téměř všichni punks však si nasazují násilnický vzhled a zpívají o pozdvižení a zmatku. Krvavé bitvy, které se rozpoutávají po jejích pódiových rockových vystoupeních, přiměly například loni v červenci londýnskou policii, aby zatkla 23 mladíky a osm děvčat. Svědčí to o velkém rozsahu nahromaděné agresivity mezi (londýnskou) mládeží.

Punk je, jak píše britský psycholog mládeže dr. Petr Marsh, „hluboko zakořeněn v sociálních strukturách a způsobech společenského chování tohoto desetiletí“. Projevy, jako je vyjádření Stanleye Clarka, pětadvacetiletého člena „Narvous Eaters“ v Bostonu, jsou typické téměř pro všechny punk-rockery:  „Nemáme nic z hezkých a měkkých věcí na klobouku, člověče. Máme co dělat se životem, a ten je teď odporný a sprostý. Jsme pouliční muzikanti a děláme velkoměstskou muziku, která apeluje na nejprimitivnější pudy City.“

Tak tomu již jednou bylo – když Beatles v Liverpoolu a s nimi asi 40 dalších amatérských beatových kapel nevidělo jiné východisko z brlohů, sociálních ghet a nezaměstnanosti než to, které se dalo otevřít elektrickou kytarou a rockovým rytmem. Tehdy mělo toto území v ústí řeky Mersey, čítající 1,28 miliónů obyvatel, největší počet nezaměstnaných a nejhroznější nouzové příbytky v celé Anglii. Počet zločinů byl téměř dvojnásobný, než činil celostátní průměr. 43 % všech bytů byla na spadnutí.

Od té doby se ovšem problém nezaměstnanosti mládeže vystupňoval do celosvětové (míněn je kapitalistický svět) katastrofy. Bylo-li například v roce 1967 v celé Anglii ještě asi 71 000 mladých lidí pod dvacet let odkázáno na podporu v nezaměstnanosti, je jich dnes více než trojnásobný počet. V USA bylo loni 5,1 % všech práceschopných mužů a 6,9 % výdělečně činných žen bez zaměstnání. Přitom podíl mladistvých mezi 16 – 19 lety byl 17,4 % všech chlapců a dívek této věkové skupiny. Téměř čtvrtinu nezaměstnaných v NSR tvoří mladí do 25 let a v Itálii to je dokonce 60 %.

A tak se nikdo nemůže divit, že z písniček Sex Pistols se ozývají hesla, jako „Zcela krásně prázdný, žádná budoucnost, nezaměstnaný a k smrti unuděný“, a že nacházejí velkou ozvěnu i mimo Velkou Británii.

V další části líčí článek časopisu Spiegel případy jiných konkrétních skupin punk. Velmi se podobají příkladu Sex Pistols. Týdeník cituje mj. názor britských komunistů, kteří na londýnském mítinku o kulturních záležitostech nazvali módu punk „nejreakčnějším fašistickým trendem v současné lidové kultuře“. A ještě jeden citát, co je to punk, tentokrát vybraný z pařížského týdeníku Match z poloviny loňského listopadu: „Nové nihilistické šílenství po terorismu v západním Německu.“ K tomu, co časopis Spiegel o módě punk napsal, není třeba nic dodávat ani z toho nic ubírat. Jen snad přece upřesnit, že tu jde o jeden z názorných, odstrašujících a nebezpečných dokladů o hloubce sociální a morální krize celé současné kapitalistické společnosti.

Tento legendární článek vyšel v časopise Signál č. 14 v roce 1978.