Od 23. do 25. června se konal ve Valašském Meziříčí již 34. ročník folk-blues-beat festivalu Valašský Špalíček. Prvopočátky tohoto festivalu sahají až do roku 1983, kdy to všechno začalo.
Jsou hudební festivaly, které proběhnou bez většího „zářezu“ v paměti. Jsou hudební festivaly, které zaujmou jedním, dvěma hudebními projekty, ale zbytek je vata na vyplnění programu. Jsou hudební akce, o kterých se mluví i několik týdnů, ale pak stejně vyšumí jak perlivá voda. Je tu ale Valašský špalíček, který se zakousne do mozku, a už v něm nadobro zůstane. Vždyť je to jeden z nejstarších hudebních festivalů v České republice! Když probíhal první ročník, tak někteří účinkující letošního ročníku ještě nebyli ani na světě.
Letošní ročník byl věnovaný bigbítu šedesátých let a významným rockovým projektům let sedmdesátých. Jako třešnička na dortu letos vystoupila ikona britské psychedelie Arthur Brown se svým The Crazy World.
Páteční program odstartovala legenda Československého bigbítu, skupina The Matadors v čele s frontmanem Viktorem Sodomou a kytarovým mágem Radimem Hladíkem. Dle vyjádření Radima Hladíka se jednalo o úplně poslední vystoupení skupiny The Matadors neb jeden ze zakládajících členů skupiny, klávesista Jan Obermajer, nemohl ze zdravotních důvodů vystoupit a vypadá to, že už ani nikdy nevystoupí. The Matadors byli strhující. Neskutečně skuteční. Páteční program rozjeli ve velkém stylu. Slunce sice pálilo pod kotlem, ale Hladík a spol jsou stateční hoši a ukázali všem, že hrají pro radost a že nějaká výheň je nemůže zastavit. Zazněly pecky jako Zlatý důl, Get Down From The Tree, I Must Hope, All Or Nothing nebo klasika z Dylanova šuplíku It's All Over Now, Baby Blue.
V mezičase se konaly koncerty i v dalších prostorách zámků a dole v M-klubu vystoupila další legenda šedesátých let, Ivan Hajniš. Jeho si pamětníci určitě pamatují jako zakládajícího člena psychedelických The Primitives Group. Ivan tentokrát vystupoval oblečený a jen s kytarou bez dalších ohňových a kouřových efektů (The Primitives Group byli první kapelou v ČSSR, kteří je používali).
Vrcholem pátečního dne bylo vystoupení Blue Effectu s KYX Orchestrem, jenž přehrál celou Novou syntézu 2. Návštěvníci festivalu tak mohli vidět obnovenou premiéru tohoto nadčasového projektu, který vznikl už v roce 1974. Sólového zpěvu se zhostila Iva Marešová, která nahradila Leška Semelku. A nebyl to jen tak nějaký záskok. Iva byla skvělá, přitom osobitá a svá. Tento koncert ocenili všichni návštěvnici festivalu jako výjimečnou hudební událost, přitom je tomuto projektu neskutečných 42 let. Ale s dnešní technikou a zvukem zněla Nová syntéza opravdu jako hudba z jiné planety.
Dalším výjimečným hudebním počinem na hlavní stagei byl koncert obnovených Collegium Musicum. Band, v jehož řadách jsou takové muzikantské osobnosti jakými jsou Marián Varga, Fedor Frešo nebo Fero Griglák, předvedl další strhující koncert. V jejích podání zazněly mimojiné songy Ulica plná plášťov do dažďa, Hommage a J.S.Bach či Haydnovo Concerto in D.
Závěr pátečního večera na venkovní scéně obstaral další mimořádný projekt Zelená pošta, jenž vznikl v roce 1972 ze spojení části Collegium Musicum a Pavola Hammela. Trio Varga-Frešo-Hammel pak ještě doplnili Fero Griglák (mistr světa ve hře na kytaru, jak jej označil Frešo), Peter Preložník a Igor „Teo“ Skovay. Zazněly skladby jako Z ďatelín, Tenis, Smutná ranná električka, Krajina bielych dievčat, Cesty bláznov, Slnečnice a jako bonus Na II. programe sna, která vyšla na stejnojmenném albu v roce 1977.
Sobotní program čítal taktéž mimořádné muzikantské osobnosti. Ať už to byl Laco Deczi, Roman Dragoun, Jaroslav Hutka, Markéta Irglová nebo Luboš Pospíšil. A právě posledně jmenovaný zahrál ve Velkém sále jen za doprovodu španělky skladby, které už jisto jistě zlidověly. Zazněly songy jako Tenhle vítr jsem měl rád, Píši Vám, Karino nebo Balada o několika papírovejch čertech.
Program pokračoval i na hlavní stagei, kde vystoupila další bigbítová legenda, skupina Prúdy. Jejích koncert byl ještě energičtější, než páteční koncert Zelené pošty. A to začali Smutnou rannou električkou, která zazněla předešlý večer. Nesměla chybět Medulienka nebo skladba Zvoňte zvonky. Album Zvoňte zvonky vyšlo už v roce 1969, ale jeho hudební odkaz má posluchačům neustále co říct.
Dalším vystupujícím souborem, který patří neodmyslitelně mezi Československé bigbítové legendy, jsou Javory beat. Tato skupina, kterážto vznikla již před 42 roky, zahrála na Špalíčku všechny své největší hity. Bohužel, jejích koncert byl poznamenán hlasovou indispozicí Hany Ulrychové, které hlas „poničila“ klimatizace v autě cestou do Valmezu. Proto jejích koncertu chyběla šťáva, což evidentně nevadilo hodně letitým fanynkám, které hltaly každou jejích notu. Tímto se těmto dámám veřejně omlouvám, že jsme hlasitě diskutovali o bigbítu. Javory hrály tak potichu, že jsme je přehlušili. Ale nebyli jsme na koncertě smyčcového kvarteta někde v kostele, ale na bigbítu, který by měl být hlasitý a energický a ne komorní a usedlý.
Závěr sobotního večera na hlavní stagei patřil skupině Crazy Word of Arthur Brown. A tento koncert si určitě každý návštěvník festivalu patřičně užil. Arthur Brown je opravdový blázen. Blázen v dobrém slova smyslu. Jeho neskutečné převleky, pódiové taneční kreace a především jeho hlas byl balzámem pro oči a uši všech návštěvníků. Když vezmu v potaz skvělé muzikanty, kterými je Arthur Brown obklopen, tak se jednalo zcela jistě o největší hudební událost letošního ročníku Valašského Špalíčku. V podání Crazy Word of Arthur Brown zazněly krom tradičních skladeb Sunrise a Fire taky songy Want to Love a Devil´s Grip.
Co dodat závěrem? Nic. Tady není třeba slov. Valašský špalíček 2016 zůstane dlouho nepřekonán jako absolutně nejlepší hudební festival, který jsem kdy navštívil.
