V pátek 16. září si dali v Rosso Nero ve Valmezu dostaveníčko příznivci mimozemšťanů, které v daný den a na daném místě zastupovala stále vitální Jana Uriel Kratochvílová.
Ne, nešlo o žádnou vzpomínkovou sešlost „Ítiho“ a jeho několika příznivců, ale o plnohodnotný koncert avantgardní zpěvačky Jany Uriel Kratochvílové a její doprovodné skupiny ILLUMINATI.CA. Za bicími usadivší kapelník Jiří George Hrubeš, legenda českého bigbítu, předváděl se svými spoluhráči úchvatný a strhující výkon. Hudebně je ILLUMINATI.CA někde mezi andělským rockem a anarchickým Hardcorem a tomu se přizpůsobila a samotná Jana. Koncert byl bizarně-anarchický, což nebylo na škodu. Naopak. Bohužel, ne všichni návštěvníci to pochopili. Někteří odešli, protože od začátku se nehrály profláknuté hity z dob hlubokého socialismu jako Copánky nebo Ve stínu kapradiny. Zněly songy z alb Spiritica Angelica, Magica nebo Uriel jako Angel Code. A to někteří popově nalazeni fanoušci nechápali.
Jana Uriel Kratochvílová jde se svou produkci úplně opačným směrem než její vrstevnice – zpěvačky. Ty, které začaly jako rockérky (příkladem budiž Petra Janů), dnes plují na popovém polštářku. Jana Kratochvílová začala jako popová zpěvačka (Bezinky, Jezinky, Petr Hannig, Kroky Františka Janečka a další obludnosti), ale dnes by ji mohly závidět mnohem mladší tvrdé rockérky. Její hlasový rozsah od něžného sopránu až po dunivý bas je až neuvěřitelný.
Fanoušci toužící po nostalgii se v Rosso Nero v závěru šedesátiminutového vystoupení nakonec dočkali. I když to pro ně nebylo to pravé – popíkové. Copánky byly nejen hudebně brutálnější, až hardcorovější, ale především už to byly přetextované Korálky nadějí. Taktéž skladba V stínu kapradiny měla s původní verzi pramálo společného. Kdeže ty loňské popové zpěvy jsou.
Závěrečný song Publikum tvé jsem já jen podtrh, že Jana Uriel Kratochvílová je výjimečný úkaz na naší zkostnatělé hudební scéně.
