Jaz Coleman – rebelsky konzervativní světoobčan.

Určitě mnoho čtenářů zde vidělo film Rok Ďábla z roku 2002 od režiséra Petra Zelenky. A většině určitě utkvěla v paměti scéna z tohoto filmu, kdy houslista Karel Holas hraje na housle ve výtahu v jednom pražském hotelu.

X+

Jednu z malých rolí si v tomto snímku zahrál i „ztřeštěný Angličan“ Jaz Coleman. A první setkání Colemana s Holasem proběhlo právě ve výtahu, kde Holas hrál návštěvníkům hotelu. Jazovi se to Holasovo hraní tak zalíbilo, že s ním jezdil potom celý večer a dirigoval jej.

A právě tento „ztřeštěný Angličan“ dnes slaví 51. narozeniny. Narodil se na jihozápadě Anglie v Cheltenhamu v rodině vysokoškolských učitelů. Po otci Angličan, po matce Ind.

Jeho starší bratr Piers Coleman (ročník 1958) je americký teoretický fyzik, zabývající se teorií látek v kondenzovaném stavu. Má titul Ph.D. a studoval na slavné University of Cambridge. A společně s Jazem se podílel v roce 2003 na třídílném díle Music of the Quantum, které v sobě vyjadřuje kvantovou fyziku spojenou s hudbou.

Jaz Coleman od 6 let studoval hru na piano a na housle u Erica Coleridge, ředitele Cheltenham College. V 8 letech byl přijat do prestižního Addington Palace Choir a s tímto velkolepým sborem zpíval do 10 let snad po všech kostelech v Anglii. V roce 1973 získává na Mezinárodním hudebním festivalu v Cheltenhamu Rex Watsonovu cenu. O rok později dostává ocenění pro sborového zpěváka Saint Nicholas Award.

Píše se rok 1977 a světem duní punk rock. A právě v té době se Jaz seznamuje s Paulem Fergusonem, bubeníkem Matt Stagger Band. A toto setkání přeorientovalo jeho hudební myšlení. Duo k sobě ještě přibírá baskytaristu Martina „Youth“ Glovera a kytaristu Kevina "Geordie" Walkera a přesně v den Jazových 18. narozenin zakládají band Killing Joke. Skupina hraje směs surového punku a melodiky, okořeněného metalem a noise a řadí se k druhé vlně britských punkových kapel. První vystoupení absolvují jako předkapela slavných Joy Division. Své debutní EP Turn To Red vydávají v říjnu 1979. Nosič obsahuje i skladbu Nervous System, která ještě vyšla na EP v listopadu téhož roku. Toto EP dostává název Almost Red.

Jejích první dlouhohrající deska vychází v srpnu 1980 a dostává prozaický název Killing Joke. Jaz Coleman se na albu podílí jak textově, tak autorsky. Skladby Change, Requiem a Wardance se na Ostrovech prosazují i singlově. Taktéž následující eLPíčko What's This For...! z června 1981 svým syrovým, agresivním zvukem, temně psychedelickou atmosférou a mystickými texty vyvolalo oprávněnou pozornost. Skladba Follow the Leaders z tohoto alba se prosazuje nejen v Anglii, ale začínají si ji všímat i ve Státech. Občas je zde hraná na nekomerčních radiových stanicích. Coleman se v té době též velmi intenzivně zajímá o okultismus a různé prastaré mytologie a časem si vypěstuje docela slušnou obsesi. A díky této psychiatrické poruše odjíždí po vydání následujícího alba Revelations očekávat na Island konec světa. Zde ho doprovází i ostatní členové kapely Killing Joke. Mezitím celkem slušně boduje v rodné Anglii skladba Empire Song z alba Revelations. A samotné album lze považovat za to nejlepší, co tito Britové vydali.

A ani na Islandu Jaz nikterak nezahálí. Spolupracuje zde s mnoha tamními skupinami. Za zmínku určitě stojí kapela Theyr, která je všem známá pod pozdějším názvem The Sugarcubes. Hit jako Coldsweat dosáhl vrchol v britském indie žebříčku. V kapele zpívá později velice populární zpěvačka Björk, kterou Jaz objevil ještě jako mladou, neznámou, ale zajímavou pěvkyni.

Po pár měsících, kdy stále nepřichází konec světa, odjíždí Youth s Fergusonem zpět do Anglie, kde zakládají dub funkovou kapelu Brilliant. Ta má trvání až do roku 1986.

V roce 1983 se do rodné Anglie vrací i Jaz Coleman spolu s Geordiem (konec světa se odkládá), aby vydali zajímavý počin Fire Dances. Na baskytaru již zde hraje Paul Raven. Deska boduje hlavně díky písní Let's All Go (to the Fire Dances), která se umísťuje i v žebříčcích. A to byl na čas aktivní konec skupiny Killing Joke. Muzikanty více než hudba zajímají alkohol a drogy.

Na sklonku roku 1984 začíná Killing Joke opět s nahráváním nového alba. To dostává název Night Time a vychází v únoru 1985. A vinyl je velice úspěšný. Boduje se skladbami Love Like Blood, Kings and Queens a Eighties nejen v rodné Anglii, ale i na Novém Zélandu a ve Švédsku. Alba se jen na Ostrovech prodá víc než půl milionu kusů.

Následující deska Brighter Than a Thousand Suns, která vychází v listopadu 1986, celkem slušně boduje nejen v Anglii, ale i ve Státech. Skladby jako Adorations nebo Sanity jsou toho určitě důkazem. Hudebně se však Killing Joke odklánějí od syrového ranného postpunku k elektro popově laděným skladbám. V té době však vypukl právní spor mezi Killing Joke a vydavatelskou firmou EG, který sice nakonec Killing Joke vyhráli, ale finančně i lidsky je to naprosto vysálo.

V tomto nepříliš plodném období, které trvá až do roku 1994, kdy vydají Killing Joke velice úspěšnou desku Pandemonium, se skupina ocitá v obrovské tvůrčí krizi. Desky, které vydává, nikterak neoslňují. Ať je to album Outside the Gate z roku 1988 nebo o dva roky novější Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions, jejích prodejnost je mizerná. Na rozhlasových stanicích je občas možno zaslechnout skladby jako The Beautiful Dead či America, ale skupina jako tak ani moc nevystupuje. Důvodem jsou i Colemanovy různé hudební aktivity po celém světě.

Deska Pandemonium je však jiná káva. Zvuk je na ni výrazně těžší a zemitější než dříve, kytarovými riffy nešetřící a dunivou basou s doprovodem drtivých bicích jen oplývající. Album nadchlo všechny fanoušky skupiny a skladby jako Pandemonium, Jana nebo Millenium opět dobývají Velkou Británii.

Rok 1996 je ve znamení Democracy. Titulní Democracy obíhá hitparády a závěrečná Another Bloody Election zase připomíná post-punkovou tradici, které dává nový příslib v ještě agresivnější a barbarštější hudbě v následujícím období.

A to přichází po dlouhých 7 létech. Killing Joke se vynoří 28. července s albem Killing Joke. A je to návrat triumfální. Kapela nahrála opravdové, sebevědomé, živelné, vysoce strukturované a ultra moderní album, plné vnitřní síly, zápalné energie, nefalšované hráčské a skladatelské invence. Zůstali stejně autentičtí a dokonale přesvědčiví jako ve svých začátcích. Skladby jako Loose Canon, Seeing Red nebo The Death & Resurrection Show každého jistě přesvědčí o pravdivosti těchto slov. Jediným problémem tohoto alba jsou bicí. Po stránce hudební jsou nepřekonatelné. Vždyť je obsluhoval samotný David Grohl (ex-Nirvana. Probot, Foo Fighters). Ale ze strany fanoušků se tato skutečnost dočkala negativních reakcí. Těm se nelíbí, že za bicí usedla hvězda z „jiné planety“.

Další album Hosannas from the Basements of Hell (2006) už proto nabubnoval Ben Calvert. Nejnovější počin skupiny Killing Joke vychází  27. září 2010 a má název Absolute Dissent a zde se kapela představila opět v původní sestavě s Paulem Fergusonem za bicími. Rozšířená verze tohoto alba obsahuje i skladby Killing Joke, které v minulosti hrály i jiné kapely jako Japonci The Mad Capsule Markets (skladba Wardance), Metallica (The Wait) nebo švédští Dead by April (megahit Love Like Blood).

Jaz Coleman však nežije jen skupinou Killing Joke. Po celém světě spolupracuje s různými hudebními tělesy i skupinami. Taktéž po celém světě studuje na různých hudebních vysokých školách. V roce 1987 ho dovedla touha po vědění ke studiu instrumentace do Minsku a odtud pak do Lipska v bývalém NDR. Taky Maďarsko se stalo na čas jeho domovem, kde studoval u respektovaného Dr. Petera Saunderse. Na přelomu let 1989/1990 odjíždí do egyptského Caira studovat na Cairo Conservatoire arabskou hudbu. A stane se tak prvním Evropanem, který na této univerzitě studoval. Čtvrttóny a instrumentaci se snažil zvládnout ve studiích slavného skladatele Ammara El Sherie. Toto období kulminovalo v roce 1990 albem Songs From The Victorious City, které Coleman realizoval společně s bývalou členkou elektronicko-artpopové kapely Art of Noise – Anne Dudley. Na albu se objevily skladby jako Minarets and Memories nebo Habebe.

A na Středním východě spolupracuje s celou řadou arabských umělců. Jeho hudební aktivity směřují taktéž k belgické muslimce Natache Atlas, která spojuje arabskou a severoafrickou hudbu. Producentsky i hudebně se Coleman podílel na jejím albu Halim z roku 1997.

V roce 1990 se Jaz Coleman stěhuje na Nový Zéland, kde nachází svůj druhý domov. Přednáší na Wellington University a spolupracuje s New Zealand Symphony Orchestra. V roce 1996 uvedla aucklandská filharmonie světovou premiéru jeho projektu Pacifica. Ještě v témže roce vydává Coleman svoji Symphony No.2 – Black Onyx a společně s Philipem Glassem spolupracuje na Symphony No.3 -Requiem For a Modern World.

Colemanův zájem o původní maorskou kulturu pak vyvrcholí na jaře roku 1999, kdy dokončí projekt Oceania, což je ethno-ambientní album, kde se současné taneční rytmy střetávají se zvukem tradičních maorských nástrojů jako jsou Pahu, Putarino, Hue anebo Putaatara.

Na přelomu tisíciletí pak spolupracuje se skupinou Čechomor. Podílí se na produkci alba Proměny. A tak se mu i Praha stává na několik let domovem. Bydlí v zaplývaném bytě v Ječné, kde píše v roce 2001 svou první operu Svatba v Kaně Galilejské. V roce 2007 pak spolupracuje s kapelou Gaia Mesiah, kde produkuje jejich album Alpha Female (v současnosti skupina ukončila činnost).

A výčet jeho hudebních aktivit je opravdu na celou encyklopedii. Za zmínku ještě určitě stojí jeho aktivity na poli akademickém. Je vášnivým propagátorem zřízení Evropsko-Pacifické akademie renesančního umění, kterou hodlá založit na Novém Zélandu a různých místech po celé Evropě.

Takže mnoho štěstí a mnoho plodných let na poli hudebním i nehudebním.