Al Jourgensen – král industriál.

8. října 1958 se narodil v kubánské Havaně zpěvák, kytarista, hráč na mandolínu, klávesák, producent a hudební skladatel Alain David Jourgensen, který jako hlavní mozek skupiny Ministry ovlivnil celý industriální svět.

Naštěstí pro Alaina, se jeho matka, původem ze Španělska, rozhodla vzhledem k nestabilní politické situaci na Kubě, kdy zemi ovládla komunistická strana v čele s Fidelem Castrem, tuto již nesvobodnou zemi, brzy po jeho narození opustit. Zprvu se usídlili v coloradském Denveru, poté se přesunuli do Chicaga k norskému automobilovému mechanikovi Jourgensenovi, který malého Alaina adoptoval a nechal jej přejmenovat na Al. Alův otčím byl mechanikem ve Formuli 1, konkrétně amerického pilota Dana Gurneye, který závodil mimo jiné na vozech Ferrari, Porsche, McLaren, Lotus nebo Brabham.

Svou první španělku dostává Al v osmi létech. A tak svůj volný čas trávil buď někde na závodišti nebo z kytarou zalezlý ve svém pokoji. Ještě jako neplnoletý pobývá nějaký čas v chicagské protidrogové léčebně, kde se léčil ze závislosti na lécích, které musel brát kvůli úrazu hlavy, jenž se mu stal v osmi létech. To bylo poprvé, ale zdaleka ne naposledy. V roce 1976 pak maturoval na Summit High School a poté odešel studovat na University of Illinois v Chicagu. Tam se potkává v roce 1980 s Frankem Nardiellem, který měl punkovou kapelu Special Affect. Do bandu nastupuje jako kytarista. A i když vypadal spíše jako hipík než jako punkáč, ve skupině se určitě neztratil. Se skupinou Special Affect nahrál vinyl Too Much Soft Living, což byl soundrack ke stejnojmennému nízkorozpočtovému filmu. Na koncertech pak hráli Special Affect skladby Too Much Soft Living nebo Out Of Order. Během studií si přivydělával jako DJ´s v Clubu 950.

Nespoutaný noční život a hraní v punkové kapele se příliš neslučovalo s universitním životem, proto ještě v roce 1980 zanechává studií. Začíná naplno pracovat jako prodavač v obchodě s hudbou. V té době taky spolupracoval na různých projektech s věhlasným producentem Adrianem Sherwoodem (Depeche Mode, Primal Scream atd.) pod pseudonymem Dog. Adrian taky produkoval druhé album Ministry Twitch. Klíčový se však stane rok 1981. Po odchodu ze Special Affect zakládá Al Jourgensen band Silly Carmichaels, jenž krom něj tvořili ještě členové skupiny The Imports. Band ale odehraje jen několik živých vystoupení.

Punk začíná Jourgensena nudit, proto rozjíždí ve stejném roce svůj nový projekt pod názvem Ministry, který má nejblíže k New Wave symfonickým kapelám. Během roku 1982 se zavírá Jourgensen se svými tehdejšími spoluhráči do nahrávacího studia Syncro Sound Studios v Bostonu, aby zde nahrál debutní album With Sympathy, které vychází 10. května 1983. Sound desky byl na hony vzdálen pozdějšímu brutálnímu industriálnímu běsnění Ministry. Za vše hovoří skladba Revenge. Symfonická popová sračka, která se hodila maximálně na diskotékový parket.

V podobném duchu jako prvotina, se nese i následující album Ministry Twitch, které vychází v roce 1986. Deska už však v sobě nese určitý zárodek budoucí industriální ikony. Příkladem budíš skladba We Believe.

Ještě v roce 1985 zakládá Jourgensen společně s Richardem 23 (Front 242) a Luc vanAdlerem boční hudební projekt Revolting Cocks. A tato supergroup vydá na konci roku 1986 desku Big Sexy Land. Již zde je možno slyšet první zárodky industriálu, který do ještě brutálnějších podob naplno rozjeli v pozdějších létech Ministry. Na vinylu Big Sexy Land je i hodně kontroverzní skladba Attack Ships On Fire, která se objevila taky v kultovním filmu Blade Runner od Ridley Scotta s Harrisonem Fordem v hlavní roli.

Na začátku roku 1986 se k Revolting Cocks přidává bubeník Bill Rieflin z kapely The Blackouts, ve které hrál i Paul Barker. Barker se seznamuje s Alem Jourgensenem již v roce 1981 na jednom drogovém „dýchanku“, ale až v roce 1986 se stává plnohodnotným členem skupiny Ministry a od roku 1987 i nedílnou součásti bandu Revolting Cocks. Od těchto chvil je Paul Barker dvojčetem Ala Jourgensena. Nejen, že s ním vystupuje v Ministry a v Revolting Cocks, ale stává se i spoluautorem všech skladeb, které pod těmito značkami vychází.

V roce 1988 je to 3. album Ministry The Land Of Rape And Honey. Deska, která změnila všechno. Nejen kapelu samotnou, ale i celou tehdejší rockovou scénu. Především úvodní trio skladeb Stigmata, The Missing a Deity je naprosto strhujícím, devastujícím nářezem, při kterém běhá mráz po zádech každému posluchači. Bombastické bicí, punkový rytmus, těžké metalické riffy, děsivé postindustriální rachocení a Alův skřípějící vokál tvoří brutální, prdel nakopávající celek, který do té doby neměl obdoby.

A nezahálí ani projekt Revolting Cocks. Posilněn o Paula Barkera vydává v roce 1988 živé album Live! You Goddamned Son Of A Bitch. Deska neobsahuje žádné uchvacující harmonické, rytmické a nedejbože melodické písničky, ale pořádně neurvalý, zuřivý kravál s prudkými návaly vzteku a frustrace. Za všechny skladba In The Neck.

O rok později vydávají Ministry další bombastické album The Mind Is A Terrible Thing To Taste. Deska je opět napěchována nabušenými industriálními vypalováky jako Thieves, Burning Inside či So What. A Ministry se vydávají na cestu, jejíž smysl tehdy neznali ani oni sami.

A aby toho neměl Al Jourgensen málo, zakládá v roce 1988 společně s punkovým guru Jello Biafrou (Dead Kennedys) hardcore-punk-industriální skupinu Lard. Jourgensen v tomto projektu hraje na kytaru a na basu Paul Barker (kdo jiný). Bicích se chopí Bill Rieflin, který se střídá s Jeffem Wardem (ten spáchá v roce 1993 sebevraždu, když se zamkne v garáži ve svém autě, které nechá nastartované). První eLPíčko Lard vychází v roce 1990 pod názvem The Last Temptation Of Reid. Na desce je mimo jiné i song Pineapple Face.

V květnu 1990 vydávájí Revolting Cocks LP desku Beers, Steers + Qveers, na které se objeví i předělávka Olivie Newton John Physical. Album je opět plně našlapané devastující hudbou, která se z určitostí nebude hrát při světských slavnostech. A ani Olivia není z předělávky Physical dvakrát nadšená.

Na přelomu let 1992/93 se opět zavírají Ministry do nahrávajícího studia, tentokrát v Chicagu, aby zde natočili zásadní a nejspíš nejlepší album ve své historii. To má název Psalm 69: The Way To Succeed And The Way To Suck Eggs a vychází 14. července 1993. Skladby jako N.W.O., Just One Fix, Hero nebo Jesus Built My Hotrod se stávají nesmrtelnými a Ministry vystřelují na 27. místo americké hitparády. Prodejnost alba jen ve Státech přesahuje milionovou hranici a krom Nového světa bodují Ministry i v Anglii, která do té doby industriál nebrala příliš vážně.

V září téhož roku vydají další album Revolting Cocks pod názvem Linger Ficken' Good… and Other Barnyard Oddities, na kterém dominuje předělávka od Roda Stewarda Da Ya Think I'm Sexy?. Jako host se na tomto vinylu objevil známý věrozvěst a veterán LSD revoluce Timothy Leary.

Další album Ministry Filth Pig z roku 1996 je mírným zklamáním hlavně pro skalní posluchače. Deska jako celek působí uspávacím dojmem. A i když obsahuje takové skvosty jako Filth Pig, The Fall nebo Dylanovu předělávku Lay, Lady, Lay, v diskografií Ministry není určitě přelomová.

13. května 1997 vydává spolek Lard prozatím poslední dlouhohrající album Pure Chewing Satisfaction, kterou otvírá svižná War Pimp Renaissance. V roce 2000 se objeví na trhu ještě 12´´ EP 70´s Rock Must Die, kde je i skladba Volcanus 2000 (We Wipe The World). Pro další roky je tento projekt uložen k ledu.

V  roce 1997 Al Jourgensen produkuje desku Rabies od kanadských post-industrialistů Skinny Puppy. Na tomto albu si zahrál i na kytaru. Jeho nástroj je možno slyšet např. ve skladbě Tin Omen.

Dlouho očekávána sedmá deska Ministry nese geniální název Dark Side Of The Spoon a vychází 8. června 1999. Prodejnost jen ve Státech dosahuje osmdesáti tisícovou hranici, což je na dnešní poměry sdílení přes internet docela slušné, a největší úspěch má album ve Švédsku. Název desky je parafrázi na slavný „floydovský“ titul Dark Side Of The Moon. A určitě není třeba připomínat, co znamená „temná strana lžíce“. Narkoman ví…Videoklip ke skladbě Bad Blood sice nedostal žádnou Grammy, ale jeho „odkaz“ je určitě každému jasný. Skladba se objevila na soundtracku k filmu Matrix. Na japonské verzi desky se objevil i bonus Happy Dust, jehož westernový motiv trochu vybočuje s industriální linie. Jourgensena to ale viditelně netrápí. Japonci chtějí něco navíc, tak to mají.

Další období Ala Jourgensena se nese v duchu otevřené kritiky Bushovy vlády. Veřejně kritizuje celou Bushovu rodinu za agresivní světovou politiku. Georga Bushe ml. nazývá parchantem a hňupem, jenž udělal z Ameriky obrovského nafukovacího panáka, který hrozí a diktuje celému světu jak a co má dělat.

V roce 2003 vydávají Ministry další album Animositisomina. Jako singlovky se objeví skladby Piss a Animosity. Celková prodejnost jde však strmě dolů. O Ministry už není takový zájem, jako dříve. Amerika nyní objevila Linkin Park a jim podobné spolky a industriál přechází na vedlejší kolej.

V podobném duchu, jako deska Animositisomina se nese i její následovník Houses of the Molé z roku 2004, kterou napsal Jourgensen sám bez Barkera, jenž Ministry v roce 2003 z rodinných důvodů opustil. Album otvírá Orffova Carmina Burana v kontextu s proslovem Georga Bushe ml. a to vše je ukryté ve skladbě No W.

V dalších létech ještě oživnou na čas Revolting Cocks a vydají alba Cocked and Loaded (2006), kde si jako speciální host zahrál kytarista Billy Gibbons z ZZ Top a Robin Zander z Cheap Trick, Sex-O Olympic-O (2009) a Got Cock? (2010), kde se objevil Mark Thwaite z The Mission. A ani zde již nahraje Paul Barker, s kterým se začíná Al Jourgensen soudit.

K hudebnímu znovuzrození Ministry dochází opět v roce 2006, kdy vydávají desku Rio Grande Blood. Po bídných létech je toto album opět plné energie. Spoluautorsky se na desce podílel kytarista Tommy Victor, který hraje zároveň ve skupině Prong. Songy Lies, Lies, Lies, The Great Satan (o kom asi pojednává tento song?) nebo Yellow Cake stojí určitě za hlubší poslech. Hlavně po textové stránce.

V roce 2007 ohlásí Al Jourgensen konec Ministry. V témže roce vydají tito Američané album The Last Sucker. Deska pokračuje v trendu nastoleném už na předchozím albu, jen aranžmá jsou ještě propracovanější a zvuk strukturovanější. Nosič otvírá svižná palba Let´s Go. V drsném a hřmějícím soundu pokračuje Life Is Good. Na placce se objeví taky cover The Doors Roadhouse Blues. A i když se desky prodá ve Státech jen něco málo přes 5 000 kopií, tato placka určitě stojí za to.

V roce 2008 vyrážejí Ministry na poslední tour pod názvem C-U-LaTour. To začíná 26. března v Severní Americe a končí 18. července v Dublinu. Koncert je beznadějně vyprodán, proto přidávají ještě jeden 19. července na témže stadioně. Jedna zastávka se odehraje i na rockovém festivalu Masters of Rock ve Vizovicích.

Nikdy neříkej nikdy…

7. srpna 2011 oznámil managment skupiny, že Ministry vystoupí příští rok na Open Air Festivalu ve Wackenu. Jourgensen a spol taktéž pracují na novém albu, které by mělo vyjít na přelomu března a dubna 2012 pod názvem Relapse.

Jak je vidět, drogy a alkohol Ala zatím nezabily a jen tak ani nezabijí. A to je dobře, protože hudební svět potřebuje protipóly k hudebním sračkám, kterými nás dennodenně masírují komerční rádiové a televizní stanice. Hudba skupin Ministry, Revolting Cocks a Lard není zrovna mainstreamová, ale to neznamená, že není kvalitní.

Uvidíme, s čím nás ještě čerstvý třiapadesátník překvapí.

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku