Ray Manzarek – hnací motor psychedelické legie snů.

Neskutečných 73 let právě dnes, 12 února 2012,  slaví klávesista, zpěvák, hudební skladatel, producent, režisér, spisovatel, ale především zákládající člen legendární psychedelické skupiny The Doors - Raymond Daniel Manczarek, Jr., kterého každý zná pod jménem Ray Manzarek.

Ray Manzarek se narodil v jižním Chicagu, stát Illinois, v rodině polských přistěhovalců. Zde prožívá dětství mezi černochy a chudými evropskými imigranty. Od deseti let se začal učit hrát na klasické piáno. Jeho prvním učitelem byl Bruno Michelotti, časem ale vystřídal více učitelů. Jenže klavír u něj nehrál prim. Od mládí hrál basketbal, kterému propadl více než hudbě. Nebyl však stavěn na post, který by chtěl hrát, tj. hodně útočit a méně bránit. Proto odchází do jiné školy, kde se už basketbalu tolik nevěnuje. Po základní škole začal navštěvovat St. Rita of Cascia High School v Chicagu, která měla jako svou sportovní prioritu americký fotbal. Ten jej už tak nezajímal, proto se začal více věnovat hudbě. Po střední škole šel studovat ekonomii a práva, ale jak později přiznává, byl to omyl. Vždy ho to táhlo na umění, proto odchází v roce 1961 studovat na UCLA (University of California, Los Angeles) obor film. A zde potkává o 4 roky mladšího studenta Jima Morrisona. Na UCLA hrál Ray s různými kapelami. Jednou dokonce Jima angažoval do kapely, protože mu chyběl jeden muzikant, aby naplnil smlouvu o šesti muzikantech. Ray mu dal do ruky kytaru, ať tam nestojí jen tak nečinně. Jim však na kytaru hrát moc neuměl. Na pódiu tak stál s nezapojenou kytarou a dělal jako že hraje – a to byl taky Morrisonův pódiový debut.

Jednou z kapel, se kterou Ray Manzarek vystupoval, bylo i Ray Manzarek & UNLA Trio, se kterou si mimo jiné vystřihl i jazzový standard Moanin´ od afro-amerického jazzového pianisty Bobbyho Timmonse

V roce 1961 zakládají v L.A. Rayovi sourozenci Rick Manczarek a Jim Manczarek kapelu Rick & the Ravens. Dalšími spoluhráči byli Patrick Stonier na saxofon, Roland Biscaluz na baskytaru a Vince Thomas na bicí. V roce 1962 se k nim přidává Ray na klávesy. Skupina hrála převážně převzatý repertoár jako skladby Louie Louie od Richarda Berryho, Hoochie Coochie Man od Willie Dixona nebo Money (That's What I Want) od Smokey Robinsona. Ve svém playlistu měli ale i své vlastní songy jako Big Bucket "T", Soul Train nebo Geraldine. Rick & the Ravens vystupovali převážně o víkendech v baru na 2nd Street nebo v Santa Monica Blvd. Jejími příznivci byli povětšinou spolužáci z UCLA.

2. září roku 1965 se Rick & the Ravens zavírají do nahrávacího studia World Pacific Studios, aby nahráli celkem 6 skladeb. To už byl členem kapely i Jim Morrison, který se ke skupině Rick & the Ravens přidal na začátku prázdnin 1965. Jenže nahrané skladby nebyly určené pro obchodní síť. Během září 1965 kapelu Rick & the Ravens Rayovi bratři opouštějí. Zalekli se totiž příliš temné muziky, která neměla podle nich jistou budoucnost.

Na návrh Jima Morrisona se kapela přejmenovává na The Doors podle knihy Aldouse Huxleyho The Doors Of Perception (Brány vnímání) a podle citátu anglického básníka Williama Blakea - If the doors of perception were cleansed everything would appear to man as it is, infinite. (Kdyby brány vnímání byly čisté, vše by člověku připadalo, jaké to opravdu je: nekonečné). Skupina se tímto názvem přihlásila k psychedelické kultuře květinových dětí a k LSD, který si aplikovala po kilech. To už byli členy bandu kytarista Robby Krieger a bubeník John Densmore, které Manzarek znal z transcendentálních meditací.

Zkoušeli pětkrát týdně. Občas pozvali nějakého basistu, ale zněli příliš jako Rolling Stones. Pak Ray někde sehnal klávesovou basu Fender Rhodes, na níž hrál levačkou a dilema s basou bylo vyřešeno. Prvním stálým angažmá skupiny The Doors byl zaplívaný pajzl v London Fog poblíž Sunset Strip, kde chodili převážně motorkáři a který vlastnil pravnuk známého pistolníka Jesseho Jamese. Nebylo tam ani pódium, jenom vyvýšený stupínek, kam se jen stěží vešli. Měli hrát pět setů za večer, ale tolik skladeb ve svém repertoáru ani neměli. Naštěstí do baru chodilo tak 15 lidí, tak si ani nikdo nevšiml, že hráli pořád dokola to samé. Při jedné náhodné návštěvě je uviděla i Ronnie Haranová, která byla uměleckou agentkou věhlasného losangelského klubu Whisky a Go Go. Ta dostala Doors do svazu hudebníků a přesvědčila Elmera Valentina, jemuž klub Whisky patřil, aby kapele dal šanci a angažoval je jako předskokany za 135 $ týdně. Taky si k sobě nastěhovala Morrisona, který tou dobou přespával pod přístavním molem ve Venice. Ronnie taky přesvědčila Jacka Holzmana z newyorského studia Elektra Records, aby si Doors ve Whisky poslechl. Když uviděl Holzman Doors poprvé, nenadchli jej stejně jak tucty losangelských producentů před ním. Ronnie ale Holzmana přesvědčila, aby si vystoupení Doors poslechl až do konce. Nakonec se tedy Holzman nechal obměkčit a skupině nabídl smlouvu na 3 alba za 5 tisíc dolarů.

Svůj albový debut nahrávají Doors od 24. do 31. srpna 1967 v Sunset Sound Recorders v Hollywoodu a dávají mu název The Doors. Samotné album pak vychází 4. ledna 1967 a díky hitu Light My Fire a necenzurované verzi The End rychle stoupalo na žebříčcích. Elektra taky uspíšila prodej tím, že všem významnějším hudebním kritikům poslala bezplatně po jednom kuse alba spolu s dárkovou krabici hašiše. Další významnou skladbou s 1. alba byla i skladba Alabama Song, kterou původně v roce 1927 napsal komunistický dramatik Bertold Brecht na hudbu Kurta Weilla pro popovou operetu Mahagonny. Album The Doors se ve státech vyšplhalo až na druhou pozici. První místo okupovali The Beatles se svým veledílkem Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

Tři měsíce po vydání desky The Doors se Doors opět zavírají do Sunset Sound Studia, aby zde až do května nahrávali další studiové album. To dostane název Strange Days a oficiálně vyjde 25. září 1967. I když je Strange Days v pořadí druhé album, jsou na něm skladby, které vznikly ještě před nahráváním debutu. A důvod, proč se na debutu neobjevily, je jednoduchý. Už se tam nevešly. Na desce Strange Days se objevuje i úplně první píseň Doors Moonlight Drive, dále úspěšné singlovky People Are Strange a Love Me Two Times a taky skladba You're Lost Little Girl, kvůli které byla do nahrávacího studia speciálně přizvána prostitutka, která měla Morrisonovi posloužit přímo v nahrávací kabině, zatímco on zpíval. Ale ani po opakovaných pokusech se Morrison nijak neodvázal. A tak požádali Morrisonovou přítelkyni Pamelu Courson, aby jej šla uspokojit. Výsledný produkt You're Lost Little Girl byl nakonec tak něžný, že i samotný Frank Sinatra, který skladbu slyšel, prohlásil, že měli Morrisona raději zmlátit.

V pořadí 3. album nahrávají Doors od února do května 1968. Deska pod názvem Waiting for the Sun pak vychází 11. července 1968. Paradoxně po jedné písni, která byla z alba nakonec vyřazena. Během prvního týdne se desky prodalo víc než 750 000 kopií. Skladba Hello, I Love You se držela na prvním místě hitparádového žebříčků neuvěřitelných 6 týdnů. Dalším singlovým hitem byl song The Unknown Soldier. Ray Manzarek byl dle hudebního časopisu Village Voice zvolen jako druhý nejlepší hudebník roku. Přeskočil jej jen Eric Clapton. Doors odjeli na evropské turné. Viděl je vyprodaný Londýn, Kodaň, Frankfurt….a v Amsterodamu Morrison zkolaboval přímo na pódiu. Kapela se dostávala do hluboké krize. Morrisonové nekontrolované eskapády skupina přestávala snášet. A do toho všeho prohlásil Morrison, že s Doors končí. Manzarek jej však přemluvil, aby zůstal. 1. března 1969 při koncertě v Miami obnažil Morrison na podiu svůj penis a třásl jim, čímž simuloval masturbaci. Z pódia ho sundali až karatisti, kteří jim dělali ochranku. Podle platných zákonů ve státě Florida mohl být Morrison odsouzen až na 7 let nepodmíněně. Nakonec dostal 6 měsíců vězení, z čehož ho manažéři vykoupili 50 000 $. Skupina ale přišla o víc. Jelikož měli zákaz živého vystupování po celých Státech, jejích ztrátu lze spočítat na víc než 1 000 000 $.

18. července 1969 vydali Doors album The Soft Parade. Deska byla ale obrovský propadák. V Americe a v Kanadě byla sice platinová, ale v Evropě se vůbec neuchytila. Přespříliš smyčců a dechů fanoušci slyšet nechtěli. A tak se z alba občas hrály skladby Touch Me nebo Runnin' Blue.

Další desku s názvem Morrison Hotel vydávají Doors 1. února 1970. Poučení neúspěchem z alba The Soft Parade vynechali protentokrát smyčce a dechy, a ponechali tvrdý a dusavý blues rock. Deska neobsahuje vyložený hit, jen skladba You Make Me Real boduje na 50. pozici na singlovém žebříčků. Album se prodávalo celkem dobře a to nejen na americkém kontinentě, ale i ve Francii, v Rakousku a v Holandsku. Součastně s vydaným albem Morrison Hotel se od července 1969 do května 1970 natáčel materiál pro první oficiální koncertní album skupiny Doors. Celou nahrávku řídil producent Paul Rothschild, který s Doors spolupracoval od samého počátku jejích hvězdné kariéry. Živák pak vyšel v podobě dvojalba v červenci 1970 a dostal název Absolutely Live. Nahrávky na tomto vinylu byly sestříhané z různých koncertních zastávek. Ať už to byl New York, Detroit nebo Boston. V Austrálii se toto album stalo dvakrát platinové.

Na přelomu roku 1970/71 se Doors zavírají do nahrávacího studia The Doors Workshop v Los Angeles, kde nahrávají veleúspěšné dílko L.A. Woman. To vychází 29. dubna 1971 a ihned boduje snad na všech světových albových žebříčcích. Na 45 otáčkách se pak objevují skladby Love Her Madly (b-strana obsahovala skladbu (You Need Meat) Don't Go No Further ) a Riders on the Storm. Zde se na b-straně objevila skladba The Changeling. Deska L.A. Woman je nahrána skoro jako živák. Jim Morrison se při nahrávání chopil mikrofonu a ostatní členové Doors k tomu hráli. Je na něm jen velice málo uprav. Proto zní album tak svěže. Ještě dříve než album oficiálně vyšlo, se rozhodl Jim Morrison i se svou přítelkyni Pamelou Courson odcestovat na dobu neurčitou do Evropy, do meky umění, do Paříže. Tam Jim Morrison umírá v ranních hodinách 4. července 1971. Zemřel na srdeční selhání způsobené celkovým oslabením organismu. Do USA se zpráva o Jimově smrti dostala velice pomalu. Až 6. července odletěl do Paříže manažer skupiny Billy Siddons, který viděl jen zapečetěnou rakev. Tělo mrtvého Morrisona viděla jen Pamela a lékař, což vedlo k mnohým dohadům a konspiračním příběhům o tom, že Morrison žije někde v Africe daleko od civilizace. Bohužel ani jediný svědek Jimovy smrti Pamela Courson již více neprozradí. Zemřela tři roky po Morrisonovi na předávkování heroinem.

Po Morrisonově smrti ale skupina Doors nekončí. Mikrofonu se chopili Ray Manzarek a Robby Krieger, kteří důstojně zastoupili mrtvého zpěváka. Manzarek líp, Krieger už byl méně úspěšný. Bohužel fanoušci a kritika post-morrisonovskou tvorbu Doors neuznává.

25. října 1971 vydávají Doors album Other Voices. Z Manzarekova skladatelského šuplíku se na desce objevily skladby In The Eye Of The Sun, Tightrope Ride a Hang On To Your Life.

V následujícím roce pak vydali album Full Circle, kde se objevily Manzarekovy a Krigerovy skladby Get Up and Dance, Verdilac a The Mosquito. Závěrečná The Peking King and the New York Queen je pak celá v režii Raye Manzareka.  Bohužel už to ale nebylo ono.

V roce 1973 se rozhodli The Doors hledat nového zpěváka. Uvažovali o Joe Cockerovi, Paulu McCartneym a Iggym Popovi, který čerstvě skončil s The Stooges. Bohužel k žádnému trvalému svazku nedošlo. Během zimy 1974 opouští skupinu Ray Manzarek a The Doors přestávají fakticky existovat.

Jenže v roce 1978 se Doors opět scházejí, aby natočili album An American Prayer. Deska obsahuje kombinaci Morrisonovy poezie a muziky zbylých členů Doors. Zde doprovází mluvené slovo sterilní jazzrocková muzika. Jednou ze skladeb, která se na vinylu objevila, je i The Ghost Song.

Hudební kariéra Raye Manzareka ale pokračuje dál i mimo Doors. V roce 1973 vydává svůj první sólový počin pod názvem The Golden Scarab. Jako hudební hosté se na desce objevili mimo jiné kytarista Joe Walsh z kapely The Eagles a pěvecké duo Flo & Eddie, kteří se proslavili jako členové skupiny The Turtles (kdo by neznal jejích hitparádovou jedničku Happy Together). Jedna ze skladeb, která se na albu objevila je i The Golden Scarab.

Další sólovým počinem Raye Manzereka je deska z roku 1975 The Whole Thing Started with Rock and Roll Now It's Out of Control. A zde si krom tradičních spolupracovníků pozval i zpěvačku Patti Smith, která propůjčila svůj hlas skladbě I Woke Up Screaming.

V roce 1983 vydal Ray Manzarek vlastní interpretaci Orffovy opery Carmina Burana, kde spolupracoval s avantgardním skladatelem Phillipem Glassem. Celou desku otvírá známá kompozice Destiny: Ruler of the World. The Wheel of Fortune (O Fortuna).

Krom vydávání sólových alb se Manzarek stal členem hvězdného projektu Nite City. Krom něj hráli v bandu ještě baskytarista Nigel Harrison, který zároveň hrál ve skupině Blondie a kytarista Paul Warren, který pro změnu spolupracoval s Rodem Stewardem. Skupina Nite City vydala 2 alba. V roce 1977 vinyl Nite City a v následujícím roce Golden Days Diamond Nights. Tyto alba lze připomenou ve skladbách Summer Eyes nebo Angle Without No Freedom a Bitter Blue Sky. Jejích hudba byla stavěna na poprockových základech s jazzrockovou příměsí Manzarekových kláves.

Krom aktivní muzikantské činnosti se Ray Manzarek věnoval i práci producentské. V létech 1980 – 1983 produkoval 4 alba losangelské punkrockové skupiny X. A takto znějí X ve skladbě Soul Kitchen, kterou nahráli v roce 1966 The Doors (kdo jiný). Ray Manzarek si na této živé nahrávce zazpíval jako host. Bohužel punkeři X přišli se svou muzikou trochu pozdě. V osmdesátých létech už o tento hudební směr nebyl takový zájem jako na sklonku let sedmdesátých.

V roce 2002 formuje Manzarek se svým bývalým parťákem z Doors Kriegerem projekt Manzarek–Krieger, který se na veřejnosti prezentuje pod názvem The Doors of the 21st Century. Na pěvecký post se v tomto seskupení staví Ian Astbury ze skupiny The Cult. A takto je možno toto seskupení slyšet ve skladbě Wild Child. Ve skladbě Roadhouse Blues se opět velice slušně předvedl Astbury a takto mu to zpívá ve skladbě L.A.Woman. Dalším zpěvákem ve skupině The Doors of The 21st. Century byl chorvatský rockový pěvec Miljenko Matijevic, který zpívá v americké glammetalové skupině Steelheart (na singlové hitparádě se prosadili se skladbou I'll Never Let You Go). A takto mu to zpívá ve skladbě Light My Fire se skupinou The Doors of the 21st Century.

Ray Manzarek často spolupracuje s básníky jako Michaelem McClurem (zde je možno slyšet a vidět je spolu při recitaci songu Riders On The Storm) nebo Michaelem C. Fordem na jejích recitacích, ke kterým tvoří hudbu. Krom jiného se věnuje i psaní. Vydal biografii Light My Fire: My Life with The Doors, která vyšla v roce 1998, dále knihy The Poet in Exile (2001) a Snake Moon (2006). Pracuje na filmových scénářích. V současnosti Ray žije v Napa Country v Kalifornii a často pro radost hraje s místními skupinami.

V květnu 2010 nahrává Manzarek společně s bluesovým kytaristou a zpěvákem Royem Rogersem album Translucent Blues. To vychází oficiálně v polovině roku 2011. Zde je možno slyšet Manzareka společně s Rogersem ve skladbě Love Me Two Times.

Závěrem stačí jen říct: Ray Manzarek je velký umělec, který si svůj umělecký život prožívá naplno.

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku