Bon Scott – smrt si říká Rock ´n´ Roll.

Již je tomu dvaatřicet let, co tento svět opustil jeden z nejcharismatičtějších vokalistů rockového světa, skotský rodák Ronald Belford Scott. Jeho nakřaple mečivý zpěv se stal neodmyslitelnou součásti soundu australské hard ´n´ rollové legendy AC/DC.

Bon Scott se narodil  9.července 1946 ve skotském Forfaru, nedaleko Kirriemuiru. Když mu bylo 6 let, jeho rodina emigrovala do Austrálie. Prvních pár let žili v Melbourne, načež se v roce 1956 přesunuli do Perthu.

Zde se spolu s otcem stal členem dudácké kapely Fremantle Scots Pipe Band, kde působil jako bubeník a k velkému nadšení rodičů hrál s dudáckou kapelou i na zahajovacím ceremoniálu Her Britského impéria, které se v Perthu uskutečnily v listopadu 1962. Součastně taky navštěvoval uměleckou školu John Curtin College of the Arts.

V patnácti jej přimkli do pasťáku. Tam skončil, protože ještě jako nezletilý ukradl i s kámoši auto, s kterým sjeli z fremantleského mostu do přístavu. To už hrál na bicí v kapele The Spektors. Tam taky příležitostně i zpíval. Jedna z nahrávek, kterou hráli The Spectors živě byl cover Vana Morrisona Gloria.

Když se v roce 1966 The Spectors rozpadli, spojili Bon Scott a Wyn Milson své síly se zpěvákem Vincem Lovegrovem z další přední perthské kapely The Wynstons. Na podnět Alana Robinsona z místního rádia 6KA si dali jméno The Valentines a začali hrát soulovou hudbu Wilsona Picketta a dvojice Sam & Dave. V březnu 1967 podepsali smlouvu s Clarion Records a v květnu téhož roku vydali svůj první singl se skladbami Everyday I Have to Cry (cover Artura Alexandera) a I Can't Dance With You (cover skupiny Small Faces). Druhou jmenovanou skladbu již celou nazpíval Bon Scott. Až do roku 1970 pak vydali The Valentines celkem šest černých 7´´vinylů a několik EP vinylů na 45 otáčkách.

V červnu 1967 rozehřívali v Capital Theatre The Valentines publikum pro hvězdu večera, skupinu The Easybeats, kteří byli v rodné Austrálii velice populární. Kytaristou tohoto bandu byl uznávaný George Young. Skupina se zrovna vrátila ze zaoceánského turné, proto na ně přišlo kvantum příznivců. A krom toho je taky hltal Bon Scott, který byl jejích velkým fanouškem, a právě v šatně po koncertě se osobně seznámil s Georgem Youngem. Toto přátelství pomohlo The Valentines nahoru a mimoto se hodilo Bonovi do budoucna.

I když měli The Valentines i několik koncertů za večer, finančně na tom nebyli úplně nejlépe. Jednou byli dokonce nuceni jít do supermarketu, kde se zadarmo najedli. S plnými ústy pak přecházeli přes pokladny a doufali, že se jich nikdo nebude na nic ptát.

V polovině roku 1968 se The Valentines přestěhovali do Sydney, kde natočili cover skupiny Soft Machine Love Makes Sweet Music a Peculiar Hole in the Sky od dvojce Vanda/Young. V listopadu 1968 přesedlali The Valentines ze soulové muziky na pop, který jim zajišťoval větší příjmy. Taky se začali módně oblékat. Nosili pestrobarevné pódiové kostýmy se širokými rukávy a Bon Scott si musel zakrývat své tetovaní, což velice těžce snášel. Duši byl bigbiťák a ne nějaká prodejná děvka.

Díky této změně se objevili i v australské televizi na melbournském Kanále 7, kde si zahráli skladbu Build Me Up Buttercup od britských The Foundations. Jenže na začátku července 1970 odehráli The Valentines poslední koncert v Melbourne v Bertie´s Clubu a 1.srpna se oficiálně rozpadli.

To už ale hrál Bon Scott v progres-psychedelické skupině Fraternity. Skupina vznikla nejprve jako kvartet na začátku roku 1970. Během prázdnin se k nim pak přidal Bon Scott. Se skupinou Fraternity nahrál alba Livestock (1971) a v roce 1972 Flaming Galah (Flaming Galah je australský slangový výraz pro pitomce). Na vinylu Livestock se objevila mimo jiné i skladba Jupiter's Landscape a na desce Flaming Galah song Seasons of Change.

Na začátku roku 1972 se Fraternity přesunuli na Britské ostrovy, kde hledali štěstí. Velice brzy ale dopadli na pevnou zem. V Anglii živořili. Bydleli v nevytápěném domě ve Finchley, kde taky zkoušeli. Jen vystoupení měli jako šafránu. Bon Scott začal pracovat jako barman v místní hospodě a i ostatní šli raději „zametat ulice“ jen aby měli co jíst. Peněz měli tak málo, že se neměli ani za co ožrat. Na konci roku 1972 pak odcestovali do Německa, kde se jim už dařilo o poznání lépe. Zde vystupovali např. v Berlíně, Frankfurtu nebo v Wiesbadenu. Na zpáteční cestě do Anglie se ještě zastavili v jednom francouzském městě, kde si zajamovali s kapelou Oblivion Express. Na jednom pódiu si s nimi zahrál i baskytarista Tim Bogert ze skupiny Vanilla Fudge.

V Anglii si zahráli jako předskokani slavných Status Quo nebo Georgie. To už se ze zoufalství přejmenovali na Fang, aby se to lépe pamatovalo. Ale ani to jim moc nepomohlo. Zdecimovaná skupina se taky rozpadla. Na konci roku 1973 se jednotliví členové bývalých skupin Fraternity a Fang postupně vrací do rodné Austrálie.

Bon Scott se objevuje povětšinou jako host na koncertech skupin jako Coloured Balls a The Aztecs. Během roku 1974 pak založil společně s kamarádem Peterem Headem country skupinu Mount Lofty Rangers. S nimi nahrál například skladbu Round and Round and Round.

Hudbou se však neživí. Přes den nakládá kamiony hnojivem, aby měl za co „dýchat“.

Jenže ke konci roku 1974 se Scott vážně zranil na motorce, když jel značně opilý a vytočený po sporu se svou přítelkyni Irene. Při nehodě přišel o většinu zubů, pořezal si krk, zlomil klíční kost a strávil 3 dny v kómatu, během nichž se mu několikrát zastavilo srdce. Musela mu být taky sdrátovaná čelist. Rehabilitace trvala půl roku, kdy k hudbě skoro nečichl.

Z deprese jej pomalu začal dostávat až bývalý spoluhráč z The Valentines Vince Lovegrove, který se již věnoval producentské a manažerské činnosti. Bona nechal vylepovat po Adelaine plakáty a sehnal mu taky fleka řidiče dodávky a bedňáka u nadějné, ale neznámé skupiny AC/DC, kterou Bon krom šoférování zásoboval taky jointy.

Bon Scott si hned od začátku padl do noty s Angusem a Malcolmem Youngovými. Začal se jim nabízet jako skvělý bubeník, ale AC/DC již bubeníka měli. Hledali ale náhradu za svého zpěváka Davea Evanse, který byl v té době úplně vyřízený člověk. Po delším váhaní Bon Scott nabídku přijal a 5.září 1974 se stal oficiálním zpěvákem skupiny AC/DC.

Prvním společným songem Bona Scotta a bratrů Youngových, který složili, byla skladba She's Got Balls (volně přeloženo: Ta má koule) a Bonův koncertní debut s AC/DC se odehrál na začátku října v Sydney v Rockdale Masonic Hall.

V listopadu 1974 se AC/DC uzavřeli do Albert Studios v Sydney, kde natočili svůj albový debut High Voltage. Ten vyšel v Austrálii 17. února 1975 a obsahoval takové songy jako Love Song nebo cover Big Joe Williamse Baby, Please Don't Go. Australská verze alba High Voltage je úplně jiná než jak ta celosvětová. Má jiný obal i jiné skladby.

Na začátku roku 1975 se AC/DC přestěhovali do Melbourne, kde to více žilo rockem. Zde taky předvedli místnímu publiku 19. února v Hardrock Café skladby ze své albové prvotiny. Vstupné bylo symbolické - 1$ nebo volné. Podmínkou bylo mít kšiltovku s nápisem AC/DC. Díky singlovému úspěchu skladby Baby, Please Don't Go, který se dostal až na 10. pozici tamní singlové hitparády, si mohli AC/DC zahrát při charitativním koncertě v Melbourne.

Další album s názvem T.N.T. nahrávali AC/DC opět v Sydney v červenci 1975. Deska pak vyšla v prosinci 1975 a ihned se zabydlela na 1. místě australské albové hitparády. Na vinylu se objevily takové skvosty jako The Jack, T.N.T. nebo Rock 'n' Roll Singer. Po vydání desky AC/DC koncertovali jen příležitostně. Na konci srpna 1976 měli pak naplánovanou sérii školních koncertů v obchodním domě Meyer v centru Melbourne. Koncerty vypadaly jako skvělý nápad, ale hned při první show, která se odehrávala v oddělení oblečení pro dívky, zavládla naprostá anarchie. Do oddělení se nahrnulo víc jak 1000 fanoušků a ti byli nezvládatelní. Masa fanynek se začala tlačit na pódium, které nemělo kde uhnout, a tak se přes muzikanty i s aparaturou přehnaly jak povodeň. AC/DC stačili odehrát jen 2 skladby. Pak byl koncert ukončen. Muzikanti se jali schovat do převlékacích kabinek. Bohužel, Bon Scott to nestihl. Stálo ho to boty, přišel o vestičku a o část džín. Malcolm Young tehdy vyvázl „jen“ s monoklem.

První velké australské turné rozjeli AC/DC 10. listopadu 1975 a protáhli je až do ledna 1976.

Od ledna do července 1976 pak začali AC/DC pracovat na svém 3.albu Dirty Deeds Done Dirt Cheap, které vyšlo 20. září 1976 (ve Státech až v dubnu 1981, kde dosáhlo až na 3. pozici). Deska obsahuje opět několik skvělých kousků, které se prosadily i singlově. Titulní Dirty Deeds Done Dirt Cheap, Love At First Feel i závěrečná Jailbreak velice slušně bodovaly v australských rádiích. A tak AC/DC můžou konečně vyrazit dobýt Anglii.

Sérii britských koncertů měla kapela absolvovat ve společnosti skupiny Back Street Crawler, což byla skupina Paula Kossoffa, bývalého kytaristy skupiny Free, jenže ten zemřel v březnu 1976. A tak se AC/DC ocitli v Londýně ubytování v levném hotelu, kde na jednom pokoji spálo 5 lidí i více a bez práce. První koncert jim zařídil místní agent Richard Grifiths v maličkém klubu Red Cow v Hammersmith 23. dubna. Na koncert tehdy přišlo 50 lidí. Jenže o krátké pauze fanoušci úprkem běželi k telefonnímu automatu a volali svým známým ať přijdou, protože takové šílenství ještě nezažili. Druhá část koncertu se odehrála již před plným klubem. Britské turné AC/DC začalo oficiálně 11. května, kdy už předskakovali „reinkarnované“ Back Street Crawler. Kossoffa nahradil Geoff Whitehorn (později hrál v kapele Procol Harum). Turné skončilo 8. června. Díky koncertnímu úspěchu se do evropských obchodů dostala konečně i 1.studiová deska AC/DC High Voltage. Ve skutečnosti ale obsahovala tato fošna skladby z alba T.N.T. Tuto změnu si prosadil evropský vydavatel ATCO, jenž byl součásti nadnárodní Atlantic Corporation. A ještě v prosinci téhož roku se na evropských pultech objevilo album Dirty Deeds Done Dirt Cheap.

Úspěšné tažení kapely AC/DC evropskými pódii ale zdaleka nekončí. 11. června rozjíždí AC/DC další turné, tentokrát pod názvem Lock Up Your Daughters (Zamkněte dcery doma). Turné čítalo 12 klubových zastávek v Británii a celá šňůra skončila 7. července vystoupením v londýnském klubu Lyceum. Největší úspěch ale měli AC/DC v klubu Marquee, kde hráli každé pondělí od 26. července do 23. srpna. Na první koncert tehdy přišlo kolem 70 lidí, včetně 15 švédských au-pair. Na poslední byl sál pro 1000 lidí vyprodán několik dní předem. AC/DC dobyli Londýn.

29. srpna si zahráli AC/DC na prestižním festivalu v Readingu před 50 000 diváky po boku Teda Nugenta, Pata Traverse, Manfred Manna nebo Camel. Koncert bohužel neměl úspěch. V dešti se diváci nemohli nějak odvázat.

Po anglické štaci následovala Německá. Tady to již skupina měla jednodušší, protože se zde již delší dobu prodávalo album High Voltage. Ale ani v Německu nešlo vše podle představ. Návštěvnici koncertů byli zpočátku hodně zakřiknutí. Až postupem času se trochu více odvázali.

Během pobytu v Německu si kapela odskočila do Maschener Studios, aby zde natočila skladbu I´m A Rebel, kterou napsal Alex Young (nejstarší z Youngovic sourozenců. Zemřel v roce 1997). Nahrávka ale nikdy nevyšla, až o 4 roky později ji nahráli a vydali solingenští Accept.

Na německých koncertech doprovázeli AC/DC Blackmoreovy Rainbow. Koncerty měly úspěch, ale vztah mezi Blackmorem a AC/DC nebyl zrovna idylický. Ritchie o nich dokonce prohlásil, že jsou nová spodina rocku. Nakonec vše urovnával u láhve whisky nejstarší Young – Alex, který se s Ritchiem osobně znal.

Evropskou misi zakončili AC/DC triumfálně před vyprodaným Hammersmith Odeon 10. listopadu 1976.

Na začátku roku 1977 se AC/DC opět zavírají do nahrávacího studia v Sydney, aby zde natočili další album Let There Be Rock. To vyjde v Austrálii 21. března 1977 a ve zbytku světa 23. června téhož roku. Deska opět obsahuje opravdové rockové skvosty jako Dog Eat Dog, kde se na b-straně australského singlu objevila skladba Carry Me Home, Let There Be Rock nebo Whole Lotta Rosie, která bodovala hlavně na Novém Zélandu.

V létě téhož roku vyrážejí AC/DC na několikaměsíční americké turné. Americká šňůra odstartovala 27. července v Texasu ve World Armadillo Headquarters, kde dělali předkapelu kanaďanům Moxy. Koncertu přihlíželo na 5000 částečně sjetých polomexikánů, kteří neúspěch netolerují. AC/DC je ale oslnili a fanoušci je zahrnuli takřka nábožnou úctou. Turné pak pokračovalo na Floridě, kde už předskakovali budoucí americké poprockové modly REO Speedwagon. V Jacksonville Coliseum je vidělo 8300 fanoušků, což bylo do té doby nejvíce (rozuměno ve Státech).  Na Středozápadě si zahráli společně s Foreigner. A už to nebyli jen rozehřívači, ale hlavní hvězda večera. V Shaumburgu ve státě Illinois rozehřívali publikum Carlosu Santanovi a v Palladiu v New Yorku dělali zase předkapelu místním modlám The Dictators. Celkem prokřížovali AC/DC po Státech víc než 60 000 km.

Po americké misi se AC/DC odebrali do Evropy, kde pokračovali ve svém rock ´n´ rollovém běsnění.

Na začátku roku 1978 se začíná nahrávat pro změnu nejvíce melodické album AC/DC – Powerage, které vychází již celosvětově 25. května 1978. Deska je prošpikována hity jak pravý švýcarský ementál. Rock 'n' Roll Damnation, Riff Raff, Sin City nebo Down Payment Blues si neodpustí AC/DC zahrát i dnes na koncertech. A i když se ve Státech umístí tento vinyl „jen“ na 133. pozici, je zde platinový. V Evropě se deska objeví s rozdílným mixem a rozšířená o šlapající baladu Cold Hearted Man.

Následující celosvětové turné je zachycené na 1.oficiální live nahrávce If You Want Blood You've Got It, která vyšla 13. října 1978. V časopise Classic Rock bylo toto album uvedené na 2. místě v kategorii Nejlepší koncertní album. Na 1. místě jsou Thin Lizzy s albem Live And Dangerous.

Skupina AC/DC se pomalu a jistě dostávala do pozice, kdy se z ní stávala největší Rock´n´Rollová kapela světa. Kde byly ty časy kdy předskakovali třeba Rainbow, kteří je smetli. V roce 1979 byli AC/DC již v jiné lize. Teď si mohli určovat sami kde, s kým a za kolik budou hrát. A to vše věděla i jejích vydavatelská firma Atlantic Records. Od nového alba si slibovala dobytí vrcholu. Proto angažovala v hudebním světě protřelého producenta a hitmakera Eddieho Kramera. Ten se pyšnil takovými skalpy jakými jsou Jimi Hendrix, Kiss, Led Zeppelin, Rolling Stones nebo The Beatles.

Jenže spolupráce mezi AC/DC a Kramerem skřípala tak, že to slyšeli až v samotném sídle Atlanticu v New Yorku. A tak angažovali Johna Mutt Langeho, který sice nebyl tak protřelý jako Kramer, ale se skupinou AC/DC si rozuměl. A díky této spolupráci vznikla deska o které se dá s klidem říct, že patří do zlatého hardrockového fondu.

Album Higway To Hell vyšlo 3. srpna 1979 a jen ve Státech se jej prodalo víc než 7 milionů kopií. Celosvětově to je pak víc než 10 milionů prodaných nosičů.

Deska obsahuje takové nesmrtelné kousky jako Touch Too Much, Higway To Hell, Girls Got Rhythm nebo Night Prowler.

S očekávanou deskou v zádech vyrazili AC/DC 28. července do Ameriky na festival s názvem World Series Of Rock. Zde si zahráli před 80 000 diváky ve společnosti Aerosmith, Journey nebo Thin Lizzy. Ve Státech pak pokračovali na společném koncertě s Teden Nugentem v Madison Square Garden 4. srpna, kde fanoušci vytrhali při koncertě Nugenta sedačky a naházeli je na jednu hromadu. Bon Scott tehdy prohlásil, že tento moment si přál jednou zažít.

Turné skončilo s úspěchem a AC/DC pokračovali se svou show v Evropě. Odehráli několik koncertů na Ostrovech, v Belgii, v Holandsku, ve Španělsku, ve Francii a v Německu. Poslední koncert z Higway To Hell Tour odehráli AC/DC 27. ledna 1980 v Southamtonu v klubu Gaumont Theatre. Poslední show s Bonem Scottem odehráli AC/DC 10 února pro španělskou televizi v pořadu Aplauso. V Madridu tehdy zahráli AC/DC skladby Beating Around The Bush, Higway To Hell a Girls Got Rhythm.

Úplně poslední Bonovo nahrávání ve studiu se uskutečnilo 13. února 1980, kdy si zašel za svými francouzskými kamarády ze skupiny Trust do londýnského Scorpio Studios, s kterými si společně zajamovali na skladbě Ride On.

19. února 1980 se společně se svým kamarádem Alistairem Kinnearem vydal Bon Scott na „noční jízdu Londýnem“, kdy navštívili několik klubů. Svou alkoholovou misi pak zakončili v klubu Music Machine. Ve 3 hodiny ráno odveze Kinnear zmoženého Scotta k němu domů do Ashley Court ve Westminsteru. Když dojeli před dům, byl Bon Scott v bezvědomí. Alistair zavolal Silver Smithové, bývalé přítelkyni Bona Scotta, co s ním má dělat, že s ním nemůže hnout. Ta mu poradila, ať ho nechá tak, že to není poprvé. Alistair tedy sedl do auta a odjel i s opilým Bonem k sobě domů do Overhill Road. Jelikož nemohl s Bonem hnout, nechal jej v autě spát a šel domů. Kolem jedenácte jej probudil kamarád. Alistair jej požádal, aby se šel kouknout, co dělá Bon Scott v autě. Kamarád řekl, že Scott v autě není, načež Kinnear usoudil, že se Scott probral a odšoural se nějak domů. Kolem čtvrt na osm Alistair zjistil, že Bon je ještě v autě. Jeho tělo bylo ale nehybné. Proto ho okamžitě odvezl do King´s College Hospital, kde Bona Scotta hned po příjezdu prohlásili za mrtvého. Příčinou smrti je dle jedné verze otrava alkoholem, jiná verze hovoří o udušení zvratky. Jistá je ale jedna věc. 19. února 1980 ve věku 33 let skončil tragicky život zpěváka, který měl před sebou hvězdnou kariéru, jenž mohla s klidem pokračovat dalších 30 let. Na jeho smrti se s určitostí podepsalo víc než patnáctileté neřízené pití Bourbonu, který byl jeho denním chlebem.

Tělo Bona Scotta bylo převezeno do Austrálie, kde se 29. února 1980 uskutečnil jeho pohřeb.

…a takový byl Bon Scott.

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku

Angus Young