A tato scéna mi taky připomíná začátek letošního léta. Otevřu jakýkoliv denní tisk (hlavně tedy ten internetový) a čtu: „bouřky….přívalové deště…vedra…“. A furt dokola.
Jenže v internetovém denním tisku se nějak pozapomíná na ty pověstné okurky.
Moje tchýně odjela minulý týden na dovolenou do hor a já dostal za úkol zalévat skleník a celou její zahradu. Nevím čím jsem si to zasloužil, ale asi tím, že jako bývalý vojenský zahradník mám k pěstování domácích plodin určitý vydrezurovaný vztah. A tak dvakrát denně (ráno a večer) popadnu konev a už běhám od sudu s dešťovou vodou k záhonkům a zpět. Voda je drahá, studnu nemáme, tak se u nás zalévá tím, co steče ze střechy. Čekám, kdy i tuto vodu stát zdaní a Vodovody a kanalizace ji zatíží vodným a stočným. Třeba přijde jednou den, kdy nějaký pracovník VaK naběhne na zahradu a pod všechny ryny nasadí vodoměry a už bude účtovat. Stát k tomu přidá 30% spotřební daň a 20% DPH a budeme zase namydlení.
Ale o tom jsem psát nechtěl. To jen naokraj. Článek má být o okurkách a taky bude!
Na jaře koupila tchýně na tržnici sazenice okurek. Stejně jak loni, kdy jsem ji sazenice kupoval já, chtěla mít ve skleníku takové ty rovné (dle normy Evropské unie) salátové okurky. Prodavačka ji ujišťovala, že si kupuje určitě salátové okurky, a tak tchýně koupila 9 sazenic a zasadila je do skleníku. To ale tchýně nemohla tušit, že místo salátovek ji „znalá“ prodavačka prodala nakládačky. Omyl zjistila, až když začaly okurky kvést. Kvítky byly nějaké jiné než ty loňské. To přičítala tomu, že má asi jinou odrůdu. Zřejmě nějakou „new euro“. Ale ona to jiná odrůda nebyla ani zdaleka. Okurky se naplno „vybarvily“ jakmile se z květu začaly tvořit zelené plody. Tak, a co teď s tím? Na tržnici už dotyčná prodavačka se svými výpěstky není, tak kde to reklamovat? Asi na lampárně.
A co s nakládačkami? Do zavařování se nikdo nějak nehrne. Při dnešních cenách energií a surovin k tomu potřebných se ani nedivím. A dělat s nakládaček okurkový salát se sice dá, ale není to ono. Nakládačky mají tisíce zrnek, které ten výsledný produkt hodně znehodnotí.
Při pondělním zalévání zahrady jsem ty „salátovky“ obhlédl, a zjistil jsem, že jich je tam tak 20 již značně přerostlých. V tom momentě jsem si vzpomněl, jak jsem před dvaceti roky dělal úspěšně (to jsem ještě bydlel v Radvanicích) kvašáky. Přesný recept jsem si už nepamatoval, hlavně tedy ten poměr soli ve vodě, ale to mi vůbec nebránilo se do výroby kvašáků pustit. Na internetu je tolik různých receptů, že jsem si mohl vybírat.
A taky jsem jich několik zkombinoval a výsledný recept vypadal takto:
Na litr vody jsem dal 40g soli a 10g cukru. Převařenou vodu nechal zchladit a zalil ji ve sklenici naskládané okurky, které jsem před tím propíchal vidličkou. To proto, aby nebyly ve finále kvašáky jak močky. Okurky jsem prokládal vinným a višňovým listem, snítky kopru a křenem. Vše jsem našel na zahradě. Akorát vykopat křen byl trochu kumšt, protože zem byla tvrdá jak beton. Rýč jsem málem zlomil, tak jsem si k tomu dopomohl krumpáčem. No, s krumpáčem jsem ještě na křen nikdy nešel. Na zpestření jsem taktéž přidal pár zrnek nového koření a vše zakryl plátnem, jenž jsem ustřihl ze starého prostěradla, které si určitě pamatovalo Marii Terezii.
A teď už budu jen čekat na výsledek. Na internetu píši, že za 5 – 8 dnů (podle teploty) by měly být kvašáky již k snědku. Tož uvidíme.
