Rockové legendy – 24. březen, multifunkční aula GONG – Ostrava.

Na zelený čtvrtek se v Dolní oblasti Vítkovice v multifunkční aule Gong konal koncert tří Rockových legend, které doprovodil symfonický orchestr Virtuosi di Praga pod vedením Oldřicha Vlčka.

Na jednom pódiu se představili bývali frontmani těch nejvěhlasnějších hardrockových skupin, které v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let minulého století „bořily“ sály, haly a stadiony po celém světě. Když se řekne Nazareth, Rainbow, Michael Schenker Group, Alcatrazz nebo Uriah Heep, tak každý rockový znalec zbystří sluch a už si v mozku přehrává pecky jako Love Hurts, Dream On, Hair of The Dog, July Morning, Lady In Black, Gypsy, Free Me, Since You Been Gone, All Night Long nebo Man On The Silver Mountain. A některé z těchto songů zazněly na Zelený čtvrtek živě v originálním provedení i v ostravském Gongu. Tyto megahity zazpívali pánové Dan McCafferty (ex-Nazareth), Graham Bonnet (ex-Rainbow, MSG, Alcatrazz) a John Lawton (ex-Uriah Heep).

No…zazněly…jak se to vezme. Pokus tady byl. Ale vezmu to pěkně po pořádku.

Koncertu předcházelo setkání „vyvolených“ fanoušků se samotnými hudebními legendami. Původně se mělo jednat o setkání se všemi třemi pěvci, nakonec se přišel s fanoušky pozdravit jen notně rozjařený Dan McCafferty. Ochotně zapózoval před objektivem a taky se s úsměvem podepsal na přiložené fotografie. Zbylí dva pěvci byli zaneprázdněni jinými „důležitějšími“ činnostmi, proto z dalšího setkání jaksi sešlo.

V aule Gong jsem byl prvně, proto jsem si neodpustil trochu tento architektonický „skvost“ Ostravy prozkoumat pod drobnohledem. Sál působí moderním dojmem, žádný divák nemá určitě problém prožít si hodnotný kulturní zážitek. Vidět je vše. A i hudebníci mají dostatek prostoru pro předvedení svého hudebního umu. Jen zázemí na mne působilo trochu studeně. Připadal jsem si jak někde v protiletadlovém krytu z 2.sv. války. Na betonu se zde opravdu nešetřilo. Sál pro zhruba patnáctset diváků byl zaplněn asi ze dvou třetin. Přece jen cena vstupenek nebyla z nejlevnějších. Ale vidět a slyšet opravdové Rockové legendy na vlastní oči a uši se určitě nepoštěstí každý den.

Koncertní večer odstartovali „symfoňáci“ Ravelovým Bolerem. A pak už přišla na řadu první hvězda večera. No, spíše se přivrávorala. Dan McCafferty byl očividně slitý jak Dán. První song Dream On nebyl vůbec schopen odzpívat. Falešný pokus o zpěv a úplně mimorytmický nástup zachraňovaly vokalistky, ukryté za orchestrem. Nebýt této pomocné berličky, diváci by ani nepoznali, o jaký song se jedná. Svou pomocnou ruku přidal i dirigent Oldřich Vlček, který Danovi dával signály rukou (částečně jej i přidržoval, aby nespadl ze stoličky). Při druhé skladbě Razamanaz už Dan vydával jen nesouvislé skřeky, které měly se zpěvem pramálo společného. Netrpěli jen diváci, ale viditelně trpěli i muzikanti z orchestru.

Naštěstí, jako druhý přišel na řadu John Lawton, který předvedl, jak má zpívat opravdová legenda. Rázem většina návštěvníků zapomněla na předchozí tragikomedii. John zazpíval mimojiné pecky jako July Morning nebo Lady in Black, které v doprovodu symfoňáku zněly opravdu skvostně. I když jsem měl pocit, že symfonický orchestr byl až nepřirozeně zvukově potlačen někde mezi foyer a předsálí. A rytmická sekce se zapomněla někde v šatně úplně, za což ale nemohli muzikanti, ale zvukař, který je „přidusil“.

Lawton odzpíval 4 songy a „na řadu“ přišel Graham Bonnet, zpěvák, kterého si na konci sedmdesátých let vybral do svých řad k Rainbow samotný kytarový mág Ritchie Blackmore. Ale ani Bonnetův set se nepříliš povedl. Opilý určitě nebyl, ale přišlo mi, že si před koncertem „šňupnul“ v šatně řádnou lajnu. Nabitý energií pak koncert odskákal jak dvacetiletý jinoch. Neustále si utíral nos, což jej značně limitovalo a nevěřím, že za to mohla rýma. V jeho podání zazněly pecky z éry Rainbow, ale i novinka The Mirror Lies.

Na závěrečný set přišel Dan McCafferty v doprovodu Lawtona a Bonneta, aby všichni společně odzpívali pecku Love Hurts od Nazareth. Dáma vedle nás to už ale nevydržela a odcházejíc jen smutně pronesla: „Já to už nemůžu poslouchat.“

I když se Lawton s Bonnetem snažili sebevíc, celkový dojem z koncertu byl hodně rozpačitý. Fanoušci si za své peníze zasloužili určitě lepší hudební zážitek.

Trochu mi bylo líto pořadatele akce, který bude pro příště určitě hodně zvažovat, zdali půjde do podobného projektu. A taky muzikantů ze symfoňáku, pro které to muselo být asi velké trauma. Nesmím samozřejmě opomenout diváky, kteří očekávali nepochybně opravdové Legendy rocku.

Long Live Rock ´n´ Roll.