Jiří Ručka

Valašský špalíček 2017 – Valašské Meziříčí, areál zámku Žerotínů.

5. 07. 2017 14:12:20
Bouř nadšení, slávy a jásotu panovala poslední červnový víkend mezi 21. a 24. dnem v království Valašském. Ve Valašském Meziříčí v areálu zámku Žerotínů, v renesančním prostředí, sešlis se milovníci tónů libých, uchu lahodícím.

Halas jednou byl na zámku zas veliký, vesel a smích síní zněl a pivo šumělo v číších zelených. Jak pták se cítí volně na nivách, tak já se opojoval hudbou. Já kytary, žestě i smyčce pil a v prsou mých dunivý hřmot tamborova kopáku zněl.

V podzemí nabít byl prostor energií, lehkosti a divokosti zároveň, jenž v harmonii s virtuozitou a nadšením muzikantů vplouvala do davu. Tu pravil Luboš Andršt svou kytarou: „Toť bigbeat, blues a jazzrock součastně.“ Ač v pološeru hrajíc Energit, zlaté slunce vycházejíce z jejích tónů.

Tu vyslanec od bratrů Slováků dorazivší, báseň za básní pěl. The Buttons ohlasu sklízel kol a aplaus na nádvoří střídajíce nadšení doprovázejíc posly slovanské do skrytu jeviště.

Zámek dalších sálů maje, na jednom z nich pak kníže Knížák spolu s Aktualem hřmíce Atentát na kulturu. Atentát nebyl však dokonán. Naopak. Disharmonie sic sálem linula se jak boží hlas, ale němí byli všichni ve chvíli, když ty zvuky v sluchách slyšeli.

Taktéž z Bruna posel dorazivší. Na nádvoří zazněl hlas moře, slunce a pláže. Toť Synkopy 61, toť moře u nohou, toť slunce nad hlavami a zlatý písek mezi prsty sýpajíc se v lehkém vánku do příboje.

... a na zámku zatím živo bylo už. Na nádvořích vesel byl lidu hlas a hojnost převrš proudem tekla. Docházejíce zde k setkáních a bujnému veselí, kdy korbele s opojným mokem o sebe tlouc nepřestávaly. Podvečerní kratochvíle lidu veselého konce nebrala.

...pak hlas orchestru nesmírný se nesl k oblakům, to města ER byl divý řev, zpěv Prokopův promlouval lidu hloubavému. A lid chápal jeho poselství více než kdo mysleti si mohl.

Nad hradem stál v bledé mlze měsíc, dřímavě v šer nyvý, tichý stromy šeptaly kol staré věže, která vrhala stín černý jako závoj smutečný v té Něžné noci chorou zsinalost, a z toho temna náhle v lunný kmit se vynořily vznešené postavy Blanky a Sahary.

Však blízko brány města západní, na baště pusté, Ivan Hajniš „zrádný“ stál a kýval v noc a v roh svůj hromem dul, vždy nové davy v pomoc volaje. Ohně vzplály a Primitives Group všechny svíce v noc pak rozsvítili.

Další den, další hlahol na zámku zněl. Tu Progres 2 a jejích zpěv čistý jako stříbra zvuk se k nebi nes a s šelestěním trav van větru denního a stromu šum se mísil v sladké jeho vlnění, a zdálo se jako by celé nádvoří se s nimi modlilo a zpívalo. A zpíval i starý kostel, zpola schoulený za zdmi zámku, byl jeden zvuk, neb všude ozvěna se probouzela v šerých zákoutích a jako ze sna v souhlas zvučela.

A den nadále sladký byl, bez mráčku; líný van šel nádvořím, a Jackie Venson zněl hlas jak drozda klokotání, netušíc když o štěstí a blahu života se zpívat jala v snivém nadšení.

Slunce zatím spělo za hory, a v zlaté jeho, rudé záplavě se zjevil na pódiu, na vršku teď průvod muzikantů Hamburg Blues Band, jimž vévodou budiž Gert Lange, který ve svých řadách přivítavšího mága kytarového se země severské, Krissyho Matthewse.

To s Ashteadu byl Pete Brown. Ohnivý byl a hudbou mužný plný jeho hlas, jenž zvonem zvučel, píseň hrdinskou když Brown pěl, a šeptal jako van ve zdřimlých stromech, jásal, zmíral zas co klokot ptáků, o lásce když pěl, o sladké muce blahotajných tuh.

Vladimír Mišík je jako máj ve věčném mládí svém. Jest květinou, jež sladce zpívat zná, jest jako bílý oblak plující a každý jeho pohled deštěm hvězd. Toť jeho obraz, toť obraz Vladimíra Mišíka a jeho Etc.

Konec veselí blíž a blíž. Tu ještě jednou Gert Lange povolal svou družinu Hamburg Blues Band do plné zbroje a v hvězdné noci dále zněla hudba snivá, divně opojná, zvuk čistý jak lesní studánka plná třpytu měsíce. Tóny vznášely se lehce nad zemi a družina posílena o hlas Maggie Bell dál vládla pustinou jak lev a kondor nad hlavami kroužící.

Autor: Jiří Ručka | karma: 13.83 | přečteno: 393 ×
Poslední články autora