James Dean Bradfield – se socialistickou ideou v zádech.

Zpěvák a kytarista velšských alternativních indie rockerů Manic Street Preachers J.D. Bradfield dnes slaví 42. narozeniny. Narozen v třiceti šesti tisícovém Pontypoolu v průmyslové oblasti Monmouthshire.

Jeho bydlištěm však byl Blackwood, kde taky navštěvoval Oakdale Comprehensive School. Když mu bylo patnáct let, zasáhla Wales roční stávka horníků. A právě tato událost se nejvíce zapsala do charakteru mladého Jamese. Jeho otec byl odborový předák, proto se denně doma řešily odborářské problémy. Pak vysílala televize dokument k desetiletí punku, v němž hráli The Clash skladby Garageland a What´s My Name, a to byl hlavní impuls pro nastartování hudební kariéry mladého Bradfielda. Na začátku roku 1986 zakládá se svými spolužáky Nickem Wiresem, Seanem Moorem a Milesem Woodwardem-Flickerem skupinu Blue Generation. V červnu téhož roku se kapela přejmenovává na Betty Blue a v listopadu na Manic Street Preachers. Fotografem, řidičem, ale především velkým fanouškem skupiny se stává student politické historie na Swanseiské Universitě Richey Edwards.

Na podzim roku 1988 vydávají Manic Street Preachers prvotinu pod názvem Suicide Alley. Sedmipalcový singl vychází v nákladu 300 kusů. B-strana singlu pak obsahuje skladbu Tennessee (I Get Low). Autorem obalu je Richey Edwards.

Na konci roku 1989 je z kapely vyhozen basista Flicker. Na jeho post nastupuje Nicky Wire a druhé kytary se chopí právě Richey Edwards. Jamesův bratranec Moore zůstává nadále za bicími.

V březnu roku 1990 vychází Manic Street Preachers v počtu 1000 kopií jako b-strana na fanzinovém singlu. A-stranu tvoří skladba I Wonder What the Trouble Is od indie skupiny The Laurens. MSP zde nahráli skladbu UK Channel Boredom.

21. ledna 1991 vydávají Manic Street Preachers 12-ti palcový vinil, který otvírá skladba Motown Junk. Nosič dosáhne do první stovky britského hudebního žebříčku.

V následujícím roce vypouštějí do světa Manic Street Preachers debutní album Generation Terrorists, které se umisťuje na 13. místě v Británii. Singlově je album podpořené skladbami Motorcycle Emptiness, You Love Us, Stay Beautiful, Love's Sweet Exile/Repeat a Slash 'n' Burn.

V září 1992 přispívají Manic Street Preachers coververzí písně Suicide Is Painless (Theme from M*A*S*H*) na benefiční kompilaci Ruby Trax Compilation a poprvé se dostávají do Top 10 britské hitparády na sedmou příčku. Zajímavosti na této skladbě je, že slova napsal v té době 14-ti letý syn režiséra filmu M*A*S*H* Mike Altman a dostal za to přes 1 milion dolarů. Samotný Robert Altman dostal za režii MASHe "jen" 70 tisíc dolarů.

V lednu 1993 se objevuje v prodeji ještě singl Little Baby Nothing, který s Manic Street Preachers nazpívala pornoherečka Traci Lords, která nahradila původně plánovanou Kylie Minogue.

14. června 1993 pak vychází album Gold Against The Soul. A opět slušný zářez. Vydání alba předchází singlovka From Despair to Where. Na albu se taktéž objevila velice zajímavá Roses In The Hospital.

V srpnu 1994 vydávají Manic Street Preachers velice úspěšné album The Holy Bible, na kterém se naposledy podílel i kytarista a textař Richey Edwards. 1. února 1995 totiž Richey přibližně v 7 hodin ráno opouští své apartmá londýnského hotelu Embassy, zastavuje se ve svém bytě, kde zanechává svůj pas, noviny a antidepresiva Prozac, a potom jako by se do země propadl. Jeho opuštěné auto je nalezeno 17. února poblíž mostu Severn Bridge, vyhlášeného místa pro sebevrahy. Tělo nebylo nikdy nalezeno.

Na albu Holy Bible se objevují skladby Faster/P.C.P., Revol nebo She Is Suffering, které dosahují i vcelku slušné radiové slávy zčásti zapříčiněné záhadným zmizením Edwardse.

Skupina se rozhodne, že bude v kariéře pokračovat jako trio. 20. května 1996 vydává další úspěšné album Everything Must Go, podpořené takovými fláky jako A Design for Life, Everything Must Go nebo Kevin Carter, která byla věnována držiteli Pulitzerovy ceny, fotografovi Kevinu Carterovi.

25. února 1997 získávají Manic Street Preachers v Brit Awards cenu jako nejlepší britská skupina a album Everything Must Go je vyhlášené jako nejlepší britské album za rok 1996.

Jedničkou v britské hitparádě se ale stává až skladba If You Tolerate This Your Children Will Be Next, která vyšla na 3 krát platinovém albu This Is My Truth Tell Me Yours. To vychází na konci roku 1998. Deska obsahuje i hity You Stole the Sun from My Heart a Tsunami.

10. ledna 2000 vydávají Manic Street Preachers 10 palcový vinil s britskou hitparádovou jedničkou The Masses Against the Classes. EP obsahuje i cover Chucka Berryho Rock And Roll Music. Nejzajímavější je ale obal desky, který zdobí kubánská standarta.

Vydání dalšího alba je naplánované na březen 2001. Deska dostává název Know Your Enemy. A nebyli by to levicově smýšlející Manic Street Preachers, kdyby nepřišli s něčím originálním. Živě toto album, ale i další skladby jako Australia, přehráli v havanském Divadle Karla Marxe. A stali se tak první velkou „západní“ rockovou kapelou, která hrála na Kubě. Koncertu se zúčastnil i samotný vůdce Fidel Castro.

Album Know Your Enemy obsahuje takové perly jako So Why So Sad nebo Ocean Spray, jež se stala i Bradfieldovou textařskou prvotinou. Skladba je inspirována smrtí Jamesovy matky, která umírá v roce 1999 na rakovinu.

Po tříleté pauze, která byla vyplněna vydáním sumarizačního alba, vychází ne příliš zajímavá deska Lifeblood. I když skladby The Love of Richard Nixon a Empty Souls dosahují slušného komerčního úspěchu. Větší odklon k popu nenašel pochopení u většiny skalních fanoušků skupiny.

7. května 2007 se navrací Manic Street Preachers na hudební výslunní albem Send Away The Tigers. Jako host se na desce objeví i zpěvačka švédských The Cardigans Nina Persson, která si zazpívala s velšany ve skladbě Your Love Alone Is Not Enough. Taktéž „podzimní píseň“ docela slušně boduje na žebříčcích nejen v Británii. Zbytek desky je ale slabší, jako by „Kazatelům“ docházel dech.

18. května 2009 vychází MSP album Journal For Plague Lovers, které skupina poprvé ve své historii nepodpořila singlově. Na desce byly vesměs použity texty již oficiálně prohlášeného za mrtvého kytaristy Richeye Edwardse. Skupina se snažila „oživit“ ducha tohoto čtvrtého člena skupiny. Na albu je i skladba Virginia State Epleptic Colony, ve které hraje na klavír J.D. Bradfield.

Zatím poslední hudební počin z řad Manic Street Preachers vychází 20. září 2010 a dostává název Postcards From A Young Man. Vydání desky ohlásili MSP pohlednici, kterou zaslali do médií, a na které stálo: „Natočili jsme nějakou hudbu a napsali nějaká slova“. Již pilotní singl se skladbou (It's Not War) Just The End Of Love ukázal, že album je popové ještě víc než nejpopovější starší kousky. I další singlovka Some Kind of Nothingness se nese v podobném duchu. Tucty smyčců a sborů, ale hlavně houpavá, až uspávající rytmika.

James Dean Bradfield však ve volných chvílích nikterak nezahálí. 24. července 2006 vydává jedenáctiskladbové album The Great Western. A to se velice slušně zabydluje nejen v hitparádách, ale i v rádiích. Skladby jako That's No Way To Tell A Lie nebo An English Gentleman jsou tomu důkazem.

Co dalšího zajímavého a provokujícího ještě přichystají socialističtí Manic Street Preachers je zatím ve hvězdách, ale určitě se je na co těšit. A James Dean Bradfield u toho určitě chybět nebude. Co tak koncert v KLDR? Nebylo by to dost provokativní a ve stylu „Kazatelů“?