BasinFireFest 2014 – louka u Spáleného Poříčí, 26. – 29. červen

aneb Pachatel se vrací na místo činu.                                                                                                                                     

Minulý víkend se konal ve Spáleném Poříčí u Plzně 12.ročník rockového festivalu BasinFireFest a my se po 6 létech rozhodli, že tento festival opět navštívíme. Rozhodnutí bylo opravdu jak blesk do čepice. V úterý to odsouhlasila rodinná rada a v pátek jsme vyrazili směr Spálené Poříčí. Bez lístků, s trochou chechtáků v kešeni jako za mlada, kdy bylo festivalů jak šafránů a kdy se taky vyráželo na tyto akce opravdu na blind, a s chutí vyslechnout si zase jiné kapely, než které se na Moravě stále dokola točí jak kolovrátek. Letošní playlist BFF byl nadupaný jmény jako Trivium, Death nebo Annihilator, což je sázka na jistotu a taky známými, ale v Česku ne příliš vystupujícími soubory jako Walls of Jericho, Hatebreed, Vicious Rumors, Metal Church nebo Mekong Delta.          

Cesta ze Severu Moravy šla jako po másle. Na tankodromu, který si říká dálnice, to bylo bez větších komplikací (až na ty vymlácené tlumiče), a jelikož je už asi rok otevřený Pražský okruh, tak jsme cestu absolvovali asi za 4 hodiny, což není zas až tak hrůza.

V roce 2008, kdy zde hrála jako hlavní hvězda skupina Queensrÿche, bylo na tomto festivalu něco málo přes 7000 diváků. Jelikož byly ta tomto ročníku opravdu větší jména, tak jsme čekali i o trochu početnější návštěvnost. Jenže skutečnost byla trochu jiná. Vezmu to ale po pořádku. Letos jsme do Spáleného Poříčí dorazili jako obyčejní diváci bez jakýchkoliv novinářských výhod, abychom taky poznali festivalové děni z pohledu tuctového fanouška.

Jenže hned po příjezdu nás čekal nemilý šok. Parkování na louce vedle festivalového areálu bylo zpoplatněno 350 Kč za auto a 150 Kč za stan. Největší podpásovka to byla proto, že se o tom nikde předem nepsalo. Takže hned po prvním opojení z toho, že jsme na místě živí a zdrávi, přišla první studená sprcha, která odsála z kapsy část festivalového rozpočtu. Louka to byla velká, že by se tam i tisícové stádo bizonů hledalo, ale za ty prachy? No nic, budeme muset někde ušetřit.

Jelikož jsme neměli předem koupené vstupenky, tak jsme šli hned shánět levnější před pokladny. Z vlastní zkušenosti vím, že vždycky se najde několik fanoušků, kteří mají nějaký ten lístek na víc a pod cenou jej prodávají. Jenže jaké nastalo překvapení? Před pokladnami nestál se vstupenkami skoro nikdo. Stálo tam jen jedno podezřelé individuum, které nabízelo lístek za 1000 Kč, což bylo o 100 Kč levněji, než v oficiálním prodeji, ale to se nám zdálo moc. Jelikož už jsme byli chudší o „parkovné“, tak jsme museli sehnat ještě levnější vstupenky. Ale ty jaksi nebyly k dispozici. Ty dvě individua, které byly ověšené zlatými řetězy jak černošský rapper na romantické procházce Brooklynem, totiž odchytávaly návštěvníky ještě před areálem a skupovaly od nich vstupenky po 500 – 700 Kč, aby je pak následně prodávali za 1000 Kč. Tak to byl tedy pěkný hnus. Pořadatelé se kolem nich projížděli na čtyřkolkách jak Klausova ochranka na náměstí v Chrastavě a neudělali vůbec nic. Že by stejní hoši? Ale nakonec se nám podařilo dvě vstupenky po 800 Kč ulovit. A to doslova, protože se o ně strhla rvačka mezi dalšími návštěvníky, kteří na tom byli podobně. Ale rychlejší zvítězili. Sláva. Můžeme se opáskovat a hurá na kapely, které už hrály.

Popisovat všechny skupiny tentokrát nebudu. Do Spáleného Poříčí jsme přijeli opravdu na pár kapel, které jsou tutovka a taky na neznámé skupiny, které můžou vždycky jen překvapit. A to v dobrém slova smyslu. Přesněji - na skupiny, které známe z doslechu, a které na Severu Moravy vystupují opravdu jen zřídka, ale „prý jsou dobré“. Však to každý zná.

Proti minulu, kdy se hrálo na 3 pódiích, byly v areálu jen 2 stage, což až tak nevadilo. Člověk pak stihne vidět více. Po pravdě, i letos byly na Basinu 3 stage, ale ta třetí byla pro začínající soubory za pivním velkostanem, kde jsme se jen protáhli na skok. Jo, kdyby nás někdo upozornil, že tam je něco mimořádného, tak to bychom určitě projevili větší zájem.

A proti minulu bylo v areálu taky méně lidí. Odhadl bych to tak o tisíc až dva méně. Důvodů bude určitě více. Za prvé: před měsícem se konal v Plzni Metalfest, kde už nespočet metalistů bylo a kde taky utratilo část svého rozpočtu. Za druhé: finanční situace obyvatel ČR není celkově příliš růžová a za třetí: generace rockerů pomalu stárne a mladí se nerodí.

Dnešní počítačová generace se o rockovou hudbu příliš nezajímá (možná se najdou i vyjímky). A bylo to vidět i na návštěvnosti. V dávných dobách byl průměrný věk návštěvníků něco málo přes 20 let a dnes? Určitě 40 let a více. No jo, stárnem i s tou hudbou.

Páteční festivalový den jsme načali odpoledním programem, kdy jsme postupně shlédli české skupiny Satisfucktion, Overloaded, Absolut Deafers a Discoballs, které nijak extra nezaujaly. Prostě taková festivalová vata, která musí vždy doplnit největší hvězdy akce. Čekali jsme i Legendy se vrací, ale ti letos nevystoupili, což jsme se dozvěděli až na místě. Ne, že bych po nich toužil, na Moravě vystupují na každém narážení pivního sudu, ale měli jsme potom v programu menší zmatek.

A ten pokračoval i na hlavní Budweiser stagei. Zde měli vystupovat Francouzi Tagada Jones (i podle programu), ale na pódiu si to rozbalili němečtí progresisti Mekong Delta. Na ty jsem byl celkem zvědav, ale že by mě posadili na prdel? To zase ne.

Na menší, Jägermeister stagei, jsme ještě stihli domácí Snail, kteří měli dvojkoncert s Destroying Themselves, ale kdo byl kdo, jsem jaksi nepobral.

Tak jdeme dál. Na hlavním pódiu to už konečně rozbalili francouzští punkéři Tagada Jones. Slušná porce poga pod pódiem

rozhýbala i trochu ztuhlé rockery, kteří na punk moc nevypadali.

Asi nejznámější páteční zahraniční kapelou byli kaliforňané Metal Church, na které dorazili speciálně nažhavení letití rockeři. Koncert dobrý, jen ze začátku setu ďesný zvuk, který se časem podal. A koncert mohli taky o 2 skladby protáhnout. Určitě by se zase tak moc nestalo.

Na béčku jsme ještě stihli punkery Pipes and Pints s dudami

a hurá na americké metalcoristy Hatebreed. Jenže, jak jsem se na ně těšil, tak mě tento soubor doslova nasral. Tak hnusné nazvučení jsem nezažil ani v ostravské hale Tatran, kde se zvuk odráží od stěn jak tenisák, a to se hrálo venku!!! Vydržel jsem tři skladby a pak to raději zabalil. Nechtěl jsem si zkazit celý festival. To dunění mám v hlavě ještě teď. A kvůli Hatebreed jsem zazdil i Death, což mě mrzí dvakrát.

V sobotu ráno jsem si prošel areál campu, abych našel nějaké Moraváky. Ale nenašel. Morava na to prostě sere.

Vylezl jsem si na letitou vojenskou vétřiesku, abych udělal pár záběrů. Vyfotil si majitelé tohoto historického vozidla, kteří byli viditelně pozitivně nalazeni, a šel spáchat ranní hygienu do studené vody. Čekal jsem i teplou, dokonce jeden spolulazebník mi řekl, že z červeného kohoutku by měla téct přece teplá voda, ale netekla. A to tam stály 2 cisterny s vodou. Uvažoval jsem, že v jedné je studená a v druhé teplá, ale nebyla. No nevadí. Přežil jsem i horší časy.

Do startu prvních kapel zbýval ještě nějaký ten čas, tak jsme se rozhodli jít poznávat krásy Spáleného Poříčí. A že bylo co poznávat? V Sokolovně čepovali Gambrinus za 21 Kč a česnečka za 27 Kč taky bodla. Jen mě udivilo, že městečko bylo celkem vylidněné. Domorodci schovaní za záclonami (to jsem chápal), ale rockerů taky nic moc. I v místních hospodách bylo kde si sednout.

Cestou do campu jsme objevili v poříčském potoce i nějakého vorvaně, jak se bahní ve vodě, která měla sotva 10 cm. A z vody se mu evidentně taky moc nechtělo. Na mostě pak „japonští turisté“ fotografovali tuto místní atrakci. Na mravnostním by měli určitě radost, kdyby jen věděli.

Náš sobotní hudební program odstartovala punková legenda Hubert Macháně,

která i v Poříčí měla své oddané fans.

Velké překvapení a doslova šok jsme zažili na béčku, kde se předvedla deathmetalová „sypačka“ Empyrion z Nitry. Tak to byla ta kapela, za kterou jsme přijeli na BasinFireFest. Absolutně (pro nás) neznámy soubor, který nás „roztrhal“ na cucky. Kéž by takových bylo více.

Taktéž klatovský Trautenberk nebyl špatný. Trocha srandy po obědě není nikdy na škodu.

Další kapely už se mi zase nějak splývaly. Co hráli mirovičtí metalisti Hand Grenade nebo ženské smyčcové trio Inflagranti s kapelou ani pořádně nevím. Už si vzpomínám. Inflagranti zahráli něco od Metallicy.

A ani německé podvečerní metalové soubory nijak speciálně nezaujaly. Ať už to byli Steel Engraved, Jaded Heart anebo At Vance. Všechny v podobném powermetalovém rytmu mi splývaly v jeden band.

Na béčku jsme stihli Modesty & Pride,

ale hlavně Gutalax, grindrollisty z Kremže, další soubor, který mě rozcepoval na padrť. Znal jsem je jen z doslechu, ale to, co předvedli na pódiu, byla jedním slovem báseň. Příště oželím nějaké nudné Němce a půjdu si určitě poslechnout jejích koncert celý.

Jak bylo sobotní ráno slunečné, až jsem se spálil, tak odpoledne se už začaly honit mraky a v podvečer se nad areálem spustil i déšť. Z počátku to odnesl jen slet bubeníků Wild Sticks na béčku, při jejímž koncertě natekla do techniky voda, a jejíchž set musel být asi o půl hodiny posunut.

Větší průser ale nastal na Budweiser stagei, kde musel být dokonce předčasně ukončen koncert amíků Vicious Rumors. A to mě nakrklo nejvíce. Na Rumorsy jsem byl extra zvědav.

Dalším překvapením byl koncert gothic rockové legendy XIII.století. Tento soubor již existuje bezmála pětadvacet let, ale zatím jsem neměl možnost jej nikdy vidět živě, což jsem v Poříčí konečně napravil. A byl to další z těch nezapomenutelných zážitků, jaké každého potkají nečekaně na každém festivalu.

Zajímaví, ale ničím výjimeční (až na plátno a hraní ve tmě), byli i mostečtí experimentální grindeři Contrastic.

Další německá powermetalová banda Masterplan, i když mnohem známější než její předchůdci, nijak nevybočila z daného německého trendu.

Hvězdou soboty a možná i celého festivalu měli být kanadští thrasheři Annihilator v čele s charismatickým kytaristou Jeffem Watersem. Být měli, ale zůstali hodně za svým očekáváním. Jejích set měl z důvodů časového skluzu jen 45 minut, což bylo na hvězdu takového kalibru zatraceně málo. Skupina nezahrála tím pádem některé pecky a i jejích celkový výkon byl padesátiprocentní. Jejích minulá česká vystoupení byla určitě lepší.

Závěrečnou Arkonu jsme už zazdili úplně. Přece jenom, být na nohou od rána chce notnou dávku sil. A to jak fyzických, tak i těch psychických.

Hodně diskutovanými byli, jsou a budou security. Co k nim říct. Na mě byli slušní. Vadilo mi sice, že mě pokaždé, když vlezu do areálu, prohledávali jak islamského teroristu, ale co už mohli dělat, když to dostali příkazem? A důvod byl na snadě. Přímo před vchodem se prodával Pardál za 12 Kč, a oni nesměli nikoho s tímto pivem, vpouštět dovnitř. Plzeňáci nad tímto „výplachem sudů“ sice ohrnovali nos, oni mají svůj Pilsner a nikdo jim nebude přece kazit chuť tímto odvarem, ale na druhou stranu, za ty peníze? Pravdou sice je, že Pardál má jen 3,8 %, ale když se jich dá 20, tak už je to znát. Ale vypijte 20 Pardálu, že? To chce mít pevné střeva.

Taky jsem si všiml, že někteří návštěvníci mužského pohlaví chodili speciálně na osobní prohlídku k mladé sekuriťačce. Ta totiž každého omacala nejen po těle, rukách a nohách, ale i po zadku a některým projela dokonce i přední kapsy. A když narazila na něco tvrdého, tak to brala za paš v podobě plechovky s Pardálem. To bylo potom slastných úsměvu na mužské tváři. Musím říct, že pánové - sekuriťáci tak důslední nebyli. Možná kdyby se tam postavil Pavel Vítek...? Proto nechápu, proč si někteří jedinci stěžovali na diskusním fóru na kontroly, když se jim to i líbilo?

Neděli jsme započali koncertem plzeňáků In Motion a pražáků The Snuff.

Jenže při pohledu na prázdný plac před hlavní stagei (a to bylo hodně po 12 hodině) jsem si myslel, že se v neděli nic nekoná. A nebylo se čemu divit, když celé dopoledne propršelo.

Naštěstí konalo. The Snuff odehráli svůj set a já marně hledám v paměti, co vlastně hráli.

To Kamil Střihavka se svým doprovodným bandem The Leaders už byl k nepřeslechnutí. Ze závěrečné „Vzdálenky“ (jak ji sám uvedl) udělal rock/funky/jazzovou baladu, kterou z původních 4 minut prodloužil na 12, ale celkem dobrý, i když mu to už dávno nezpívá jako za mlada. Až přespříliš si pomáhal hallem, aby to aspoň trochu mělo šťávu. Holt, nikdo nemládne.

A Vzdálenou si dali i prodavající ve stánku Jägermeister.

Béčková stage měla na programu české-slovenské rockové legendy, které hrály v pořadí Kern, Harlej, Alkehol, Törr, Debustrol, Škwor a Tublatanka. Takže, kdo si chtěl užít československý agrobigbít, tak právě nyní se dočkal. Mi to přijde pořád stejné. Tyto kapely objíždí české festivaly stále dokola se stejným programem jak důchodce supermarkety a po těch létech už je to sice sázka na jistotu, ale trochu mi to připomíná dvacetileté manželství. Fanoušci na ně chodí už jen ze zvyku, prvotní zápal a vášeň už dávno vyprchal, tak se čeká, až se mezi tyto ostřílené pardály zařadí zase nějaká mladá milenka. Viděl bych to třeba na kapelu Hentai Corporation, která momentálně baví (aspoň mě) více.

V přestávce mezi kapelami jsem se nechal vyfotit s opravdovými metalovými fanoušky, kteří taktéž objíždějí po republice rockové festivaly.

No, a kdo chtěl zažit změnu, musel trávit nedělní odpoledne u Budweiser stage. Diváky načali Švédové Sister Sin, s charismatickou zpěvačkou Liv Jagrell,

aby fanoušky dorazili metalcoristi z Detroitu Walls of Jericho. A že to byl masakr. Jedno z nejlepších, ne-li nejlepší vystoupení na letošním ročníku BasinFireFest.

Zpěvačka Candace Kucsulain byla opravdový živel. Dojala mě až k slzám, když po každém svém brutálním pěveckém výkonu poděkovala jemným ženským hlasem. Až jsem si říkal, kde se to v té holce bere?

Pod pódiem byl bahnitý kotel, který Candace svým povzbuzováním ještě více rozdmychávala.

Zato mladí Australané Mystery byli festivalový omyl. Za prvé neuměli moc hrát, což v jejích věku (17 let) nebylo zas vyjímečné, ale bušit do fanoušků jeden cover za druhým…to se moc nepovedlo. Já bych je poslal na 3 stage, ať se tam vyblázní s fanynkami. Zde šlápl pořadatel hodně vedle.

Naštěstí zde byli glammetalisti Crazy Lixx, kteří vše napravili. Tento soubor místy připomínal staré Def Leppard, místy Gotthard, ale celkově super vystoupení.

Největší hvězdou letošního ročníku, byli orlandští thrasheři Trivium. Koncert dobrý. Ale po Walls of Jericho, a ještě místy s přebasovaným zvukem, na mě neudělali ten nejlepší dojem. Jejích set byl taky na headlinera celkem krátký. Koncert dobrý, ale ne jeden z těch nezapomenutelných.

A dobrý i závěreční švédští heavymelodici The Poodles.

Takže shrnuto. Letošní ročník jsme si užili do syta. Díky tomu, že bylo méně lidí, tak jsme neměli problém dostat se přímo do první lajny pod pódium a sledovat tak z bezprostřední blízkosti výkony jednotlivých kapel. Zklamáním určitě byl špatný zvuk některých skupin na hlavní Budweiser stagei, ale na Jägermeister stagei to bylo celkem dobrý. Doufám, že pořadatelé neodradí menší návštěvnost a pro příští ročník vynaloží ještě více úsilí, aby přišla početnější skupina fanoušků. Každopádně by to chtělo přesvědčit lenochy z Moravy, aby tuto akci taktéž navštívili. A možná i Slováky, které jsme v Poříčí taky nepotkali.