Mick Box – opomíjený král riffů.

Na začátku sedmdesátých let minulého století byla součásti tzv. The Big 4 Hard Rocku britská hardrocková skupina Uriah Heep. Dnes už jediným zakládajícím členem této formace je kytarista, hudební skladatel a riffmistr Michael Frederick „Mick“ Box.

Mick Box se narodil 9. června 1947 (některé zdroje uvádějí mylně jako datum narození 8. červen) ve východní části Londýna v předměstské čtvrti Walthamstow. Na kytaru začal hrát poměrně pozdě, ve čtrnácti létech, kdy se svým kamarádem Alanem Parkerem a dalšími dvěma zpěvačkami založil první skupinu. V roce 1967 pak v Brentwoodu založil kapelu The Stalkers. Tato poloprofesionální skupina hrála převážně převzaté rhythm and bluesové standardy, které zrovna bořily žebříčky britské hitparády. The Stalkers hráli skoro dva roky po klubech a hospodách v okolí Londýna. Ještě během roku 1967 byl z The Stalkers vyhozen původní zpěvák a na jeho místo na doporučení bubeníka Rogera Pendletona přichází jeho bratranec, charismatický David Garrick. Na naléhání členů kapely si Garrick změnil své příjmení na Byron.

Box s Byronem si sedli nejen lidsky, ale především muzikansky. Začali psát společně vlastní skladby. Ostatní členové The Stalkers ale v budoucnost kapely moc nevěřili. A tak se Box s Byronem osamostatnili, aby se mohli dát na profesionální dráhu. Založili novou skupinu s názvem Spice.

První sestavu Spice tvořili krom Davida a Micka ještě bubeník Nigel Pegrum (ex-Small Faces) a baskytarista Barry Green (ten se o pár let později prosadil pod jménem Barry Blue s hity jako Do You Wanna Dance nebo Dancin' (On a Saturday Night). Green ale vydržel v kapele jen pár týdnů, aby jej nahradil jiný baskytarista, kterému ve skupině neřekli jinak než Alf. A ani Alf neměl to štěstí, aby se skupinou zažil hvězdné chvíle. V létě 1968 jej vystřídal baskytarista kapely The Gods Paul Newton. Skupinu The Gods tou dobou tvořili sami excelentní muzikanti. V kapele se krom Newtona ještě mihl bubeník Lee Kerslake, klávesista Ken Hensley, Greg Lake (později King Crimson, Emerson, Lake & Palmer) či John Glascock (později Jethro Tull, Carmen).

Během roku 1968 nahráli Spice pro United Artist singl What About The Music, přičemž b-strana obsahovala skladbu In Love, kterou napsali společně Box a Byron. Tou dobou už ale nebyl součásti skupiny Spice bubeník Nigel Pegrum, kterému se nelíbilo, že skupina na jeho vkus až moc přitvrzuje. A tak podali Spice do hudebních novin inzerát, načež se přihlásil talentovaný bubeník Alex Napier. Spice už byli v Londýně slušně zavedenou skupinou. Na jaře roku 1969 se stali domácí kapelou prestižního Marquee Clubu (mimojiné zde proběhl 12. července 1962 první koncert Rolling Stones), kde hráli pravidelně každou sobotu odpoledne.

Během roku 1969 stihli ještě Spice nahrát krom jiného skladby Celebrate a Born in a Trunk (autory songu jsou Box a Byron). Kromě těchto nahrávek si Box s Byronem odskočili na „vedlejšák“, když pod názvem The Play nahráli několik věcí pro Avenue Records. Jednou z nich byl i megahit skupiny The Gun Race With the Devil.

V tomto období se Spice dostali na úroveň, která jim sice zajišťovala určité privilegium, ale stále to nebyl ten pověstný vrchol. Ten se začal přibližovat až s nástupem manažera Gerryho Brona (zakladatel labelu Bronze, umírá 18. června 2012 ve věku 79 let), který kapelu „objevil“ v klubu Blue Loft, jenž stojí v High Wycombe a hned jim dal příležitost se předvést v Lansdowne Studios v Londýně.

Bron navrhl, aby se skupina rozšířila o klávesistu. První nahrávky ještě nahrával studiový muzikant Colin Wood a až na Vánoce 1969 se ke skupině připojil Ken Hensley, bývalý spoluhráč Paula Newtona z The Gods.

V lednu 1970 si skupina změnila název na Uriah Heep (v roce 1970 se v Anglii slavilo 100 let od úmrtí Charlese Dickense a jeho díla se znovu vydávala ve velkém. A byl to právě Bron, který navrhl, že by se měli pojmenovat po tom úslužném úředníčkovi Uriášovi Heepovi z románu David Copperfield).

Nahrávky, které skupina Spice natočila v létech 1968 - 71, se většinou odložily a světlo světa uzřely až v roce 1994 pod názvem The Lansdowne Tapes. Některé byly ale přearanžované a objevily se na debutním albu Uriah Heep, které se začalo točit v Lansdowne Studios v červenci 1969 a celý natáčecí proces skončil až v dubnu 1970. Deska pak vyšla 13. června 1970 pod názvem ...Very 'Eavy ...Very 'Umble. Již otvírák Gypsy, který napsal Mick Box společně s Byronem, se stal jedním z největších šlágrů Uriášů.

Skupina byla tehdy rozjetá, tak nebylo divu, že se ještě na přelomu října a listopadu téhož roku opět zavřela do nahrávacího studia, aby zde začala pracovat na nových nahrávkách. To už točil všechny skladby i klávesista Ken Hensley, který přinesl do skupiny inovativní pohled na skládání songů.

Druhé album Uriášů dostalo název Salisbury a vyšlo v únoru 1971 (ve Státech ještě o měsíc dříve). Deska obsahuje megahit Lady in Black, který napsal Ken Hensley. Krom něj ale zaujmou i skladby Bird of Prey nebo Salisbury, na kterých se spoluautorsky podílel Mick Box. I když byla deska z počátku hodně podceňována, dnes se řadí mezi jednu z nejlepších v historii kapely.

Doba byla neskutečně rychlá. Ani ne půl roku od vydání Salisbury se Uriáši opět zavírají do nahrávacího studia, aby započali s natáčením dalšího vinylu. Své třetí, plnokrevně hardrockové album, jedno z nejzásadnějších tvrděrockových eLPé sedmé dekády, vydávají v říjnu 1971 (v US vyšlo již v září) pod názvem Look at Yourself. Většinu skladeb napsal Ken Hensley, včetně megahitů Look at Yourself, Shadows of Grief a July Morning. Box se autorsky podílel jen na hardrockové “palbě“ Love Machine. Deska se konečně dostala i do první stovky na albových žebříčcích v USA a v Anglii. V Itálii okupovala bronzový stupínek a ve Finsku byla hodnocena stejně jako Salisbury - zlatě.

Po vydání alba Look at Yourself opouští Uriah Heep bubeník Iain Clarke, aby na jeho post nastoupil famózní Lee Kerslake. A hned po něm byl vyhozen i baskytarista Paul Newton, kterého nahradil Mark Clarke (Colosseum, Tempest). Ale ani on v kapele nevydržel déle než 3 měsíce. Do rozjetého „vlaku“ přichází velká osobnost baskytary Gary Thain. Ten se ihned pustil se zbytkem skupiny do nahrávání další desky. A tato sestava je označována jako první klasická sestava Uriah Heep.

Další deska Demons and Wizards vyšla 19. května 1972 a dostala se již na 20. místo albového žebříčku na Ostrovech a na 23. místo ve Státech. Celosvětově se alba prodalo víc než 3 miliony kopií. Největším a zároveň asi nejtvrdším hitem se stala skladba Easy Livin´, kterou dodnes hrají Uriáši na svých koncertech jako bonusový přídavek.

Ještě v listopadu téhož roku vydávají Uriah Heep další album The Magician's Birthday. Deska již není tak úspěšná jako předešlý počin Demons and Wizards, přesto se ji prodá celosvětově 2,5 milionů kopií. Nejznámější skladbou se stává Sweet Lorraine. I když „prodejnost“ skupiny mírně poklesla, muzikanti samotní to viděli opačně. Proto si dovolili natočit vynikající koncertní album Uriah Heep Live, které řadí mnozí hudební publicisté sedmdesátkové éry hned na druhé místo za Made In Japan od Párplu. Deska vyšla v květnu 1973 v UK (ve Státech o měsíc dříve, jak už bývalo zvykem). A takto to vypadalo na koncertech Uriah Heep, když to rozbalili naplno.

Další vinyl Uriášů se již natáčel ve Francii a členy skupiny to hodně rozhodilo. Během prací na nahrávání už v Uriah Heep dost neúprosně bojovala mezi sebou ega jednotlivých členů. Deska se točila mimo Anglii proto, aby muzikanti platili menší poplatky a daně. Jenže tudy cesta nevedla. Jednotliví hudebníci trávili volné chvíle mezi nahráváním po hotelích, kde čekali, až se uvolní studio. Všechno jim vadilo a tak se v přehojné míře věnovali chlastu a drogám. Album s názvem Sweet Freedom vyšlo v září 1973. Většinu skladeb napsal Ken Hensley. Mick Box se autorsky podílel na 2 skladbách, Dreamer a Circus. A ačkoli se to nezdá, prodalo se ho celosvětově víc než 4 miliony kopií.

Následné album Uriášů se prozměnu točilo v Mnichově na začátku roku 1974. Deska dostala název Wonderworld a vyšla v červnu téhož roku. Je řazena k tomu slabšímu v diskografii skupiny. Na albu jde hodně cítit stigma narůstající nervozity a únava uvnitř kapely. Přes ty všechny trable jsou na Wonderworld občas slyšet skvělé kousky. Např. titulní Wonderworld stojí určitě za poslech. Taktéž následná Suicidal Man vyčnívá svou syrovosti z průměru. Jenže vedle Byrona začal alkoholu a drogám podléhat další člen kapely, Gary Thain, a to čím dál víc. Na dallaském koncertě, který se konal 15. září 1974 v hale Moody Coliseum, byl ještě k tomu zraněn elektrickým proudem a okamžitě hospitalizován. Skupina bez něj nechtěla hrát, proto byla zrušena zbývající část amerického turné. Po svém uzdravení se sice vrátil ke kapele a mohlo se pokračovat v turné po Velké Británii, ale Thain se opět ocitl v kolotoči alkoholu a tvrdých drog, takže byl pro skupinu prakticky nepoužitelný. V únoru 1975 byl Gary Thain z Uriah Heep odejít. Dne 8. prosince téhož roku zemřel ve svém bytě v Londýně na předávkování heroinem. Bylo mu 27 let! Na místo Thaina nastupuje další skvělý baskytarista a hudební skladatel John Wetton.

Skupina tak pokračuje dál a na jaře 1975 začíná natáčet další, v pořadí již osmé studiové album. Uriáši už taky přestali experimentovat se studií a vrátili se domů do Londýna do Lansdowne Studios, kde natočili svá nejlepší alba. A domácí prostředí skupině opravdu prospělo. Return To Fantasy, které vyšlo v červnu 1975, dalo o sobě hodně hlasitě vědět. Již otvírák Return To Fantasy dal tušit, že skupina byla politá živou vodou. V Anglii se album vyšplhalo na 7. příčku albového žebříčku.

V mezičase natočí své druhé sólové album Ken Hensley, které pojmenuje Eager To Please. A ani David Byron nezahálel a své frustrace z neustálých hádek s Hensleym si kompenzoval vydáním vlastního sólového materiálu Take No Prisoner, se kterým mu hodně vypomohl Mick Box. Nejen, že mu nahrál elektrickou kytaru, ale taky mu několik skladeb napsal. Zajímavostí určitě je, že klávesy nahrál Lou Stonebridge (ex-Paladin) a Ken Hensley nahrál na tomto albu „jen“ akustickou kytaru.

Ještě na konci roku 1975 se Uriáši pouštějí do nahrávání dalšího alba. To vychází v červnu 1976 a dostává název High and Mighty. Jenže ve skupině už zase začínají třenice, proto všechny skladby napsal Ken Hensley, jen u dvou kousků „vypomáhal“ Wetton. Asi nejlepším songem je skladba Can't Keep a Good Band Down.

Na neštěstí, krize uvnitř skupiny už dosáhla takového bodu, že po španělském turné, které se konalo v červenci 1976, David Byron z Uriah Heep odchází. Na post zpěváka nastupuje k Uriášům ostřílený John Lawton (Lucifer´s Friend). Tato změna byla hodně výrazná, což se podepsalo na dalších albech, které skupina vydala. A nebyla to jediná změna v bandu. Kapelu opustil i John Wetton, který založil superskupinu U. K. a na jeho post nastoupil další skvělý baskytarista Trevor Bolder, který zůstal v Uriah Heep, až na dvouletou pauzu, do své smrti v roce 2013. Své ostruhy si Bolder okul u Davida Bowieho, s kterým natočil 4 studiové alba.

S novými posilami se pouštějí Uriáši do nahrávání další studiové desky Firefly, která vychází na konci roku 1976 ve Státech a na začátku roku 1977 v Anglii. Deska je popovější než její předchůdci. Již zde není ta syrovost Boxovy kytary. Jsou zde občas světlé chvilky jako ve skladbě Sympathy, ale ani to nedopomohlo k tomu, aby se deska lépe prodávala. Na Ostrovech se dokonce nedostala ani do první dvoustovky v oblíbenosti a ve Státech se krčila až na 166. místě albového žebříčku.

Další album Innocent Victim (listopad 1977) je už hodně popové, přesto se řadí k tomu lepšímu, co skupina nahrála. Vinyl obsahuje takové perly jako Keep On Ridin, hodně našlapanou Free 'n' Easy, kde vynikala hlavně Boxova syrová kytara nebo melancholickou Free Me.

V roce 1978 vydávají Uriah Heep další album Fallen Angel. Toto eLPe je poslední s Lawtonem. A aby toho nebylo málo, tak po evropském turné kapelu opouští i dlouholetý bubeník Lee Kerslake, který chytil lano od Ozzyho Osbournea. Na jeho místo nastupuje výtečný Chris Slade.

Deska Fallen Angel navazuje na předešlý počin Innocent Victim. Obsahuje několik skvělých kousků, i když dost popových, jako One More Night, Come Back To Me nebo Love Or Nothing.

Jak už bylo řečeno, na podzim 1979 opouští Uriáše John Lawton a na jeho pěvecký post je angažován Velšan John Sloman. A s tímto novým zpěvákem natočí Uriáši v pořadí již své 13 studiové album. Deska z názvem Conquest vychází 22. května 1980 a je jen další v pořadí. Žádný zázrak ani návrat na výsluní se již nekonal.

Bohužel, tato deska byla jakousi labutí písní skupiny Uriah Heep. Ihned po vydání vinylu opouští kapelu Ken Hensley a rok pom něm je z kapely vyhozen i Sloman. Důvodem byla nespokojenost u fanoušků, kteří kriticky hodnotili jeho koncertní projev. Hlavně se jim nelíbilo, jak zpíval starší skladby z éry Byrona. A tak přestali vlastně Uriah Heep neoficiálně existovat. Když ještě utekli Bolder, který odešel k Wishbone Ash, a klávesák Gregg Dechert, který dříve nahradil Hensleye, jenž opustil potápějící se loď hned po něm, tak nebylo co řešit. Mick Box zůstal najednou sám.

To by ale nebyl Mick Box, kdyby to vzdal. Během nucené přestávky, která trvala do října 1981, znovu kontaktoval Kerslakea, který Ozzymu ještě „ukradl“ baskytaristu Bobyho Daisleye. Na pěvecký post angažoval Box zpěváka skupiny Trapeze Petera Goalbyho a za klávesy se postavil klávesák z Heavy Metal Kids John Sinclair (později např. The Cult, Ozzy Osbourne či Cozy Powell).

Na konci roku 1981 pak začínají Uriah Heep s natáčením comebackového alba. To vyšlo 5. února 1982 pod názvem Abominog. Jenže mimo okruh hard & heavy fans se komerčně tato nahrávka moc neprosadila. Přesto lze na desce najít několik skvělých kousků jako úvodní Too Scared to Run nebo That's the Way That It Is, která bodovala na singlovém žebříčků ve Státech.

Další dvě alba se nesla v podobném duchu. I když určité změny zde jsou. Uriáši vyměnili vydavatelskou firmui. Gerry Bron neuváženě investoval do letecké přepravy, což ho poslalo ke dnu, a se sebou stáhl i label Bronze, u nějž vydávali Uriáši po dlouhé roky své desky. A tak musel Mick Box po létech vyměnit vydavatele. Podepsal smlouvu s labelem Portrait, ale jen na jedno album. Firma se o Uriáše nestarala tak, jak by si Mick představoval, proto došlo v roce 1988 opět ke změně labelu.

Ale píše se rok 1983 a Uriah Heep (ještě u Bronze) začínají s natáčením patnáctého studiového alba. To vychází pod názvem  Head First 6. listopadu 1983. Jenže žádný zázrak se nekonal. Deska „zapadla“ a někteří fanoušci skupiny ji ani nezaznamenali.

A to samé by se dalo říct o následujícím titulu Equator, který se objevil v obchodech v březnu 1985. Desce nepomohlo ani angažování ostříleného producenta Tonyho Platta, který měl bohaté zkušenosti se skupinami jako Iron Maiden, Motörhead nebo Manowar. Album Equator taktéž zapadlo.

Mickovi nezbylo nic jiného než udělat nějaké razantní změny. Do skupiny se už sice vrátil Trevor Bolder, ale chtělo to mnohem radikálnější řez. A tak ze skupiny odešli Peter Goalby, kterého nahradil o šest let mladší Kanaďan Bernie Shaw. A změna nastala i na postu klávesáka. Za Sinclaira (toho pro změnu přetáhl Boxovi Ozzy Osbourne) přišel Phil Lanzon ze Sweetu.

S novými posilami se pouštějí Uriáši do nahrávání další studiovky. Ta vychází v květnu 1989 pod názvem Raging Silence. A změna je zde znát na první poslech. Skupina jako by znovu začala nacházet sama sebe a vracet se ke svým rockovým kořenům. Již úvodní Hold Your Head Up, což byl cover skupiny Argent, dala tušit, že změny budou víc než jen kosmetické. Boxova Cry Freedom zavzpomínala na staré dobré časy a to samé by se dalo říct i o závěrečné Rough Justice.

V únoru 1991 vydávají Uriah Heep další titul s názvem Different World. Skupina se pustila správným směrem. Nechala zapomenout na nevýrazné osmdesátá léta, kdy se Box snažil skladatelsky vystoupit ze stínu Kena Hensleye, ale spíše se hledal, než aby imponoval, a opět udeřila na fanoušky tím starým uriášovským drtivým úderem.

A úder přišel s následujícím albem Sea of Light. Deska vyšla 23. srpna 1995 u Castle Records a hudební kritika ji považuje za jedno z nejlepších alb v historii skupiny. A není divu. Tituly jako Against The Odds nebo Words in The Distance hovoří za vše. Ve skladbě Time of Revelation jako bych slyšel staré dobré Easy Livin´. Touto deskou se skupina vrátila zase tam, kam patří – na piedestal hardrockových kapel.

Po tříleté pauze přicházejí Uriáši s dalším titulem Sonic Origami. Deska nejprve vychází v Japonsku, aby evropský a americký kontinent dobyla až o několik měsíců později. Přesto nedosáhne takového úspěchů jako předešlý počin. Album obsahuje několik našlapaných pecek jako Between Two Worlds nebo Everything in Life, ale jako celek evokuje spíše k nevýrazným osmdesátým létům, kdy skupina přešlapovala na místě.

V následném období skupina intenzivně koncertuje, ale na nový materiál si fanoušci musí počkat dlouhých 10 let. Novinka Wake The Sleeper vychází 2. června 2008. Producentský dohled nad albem si vzal tentokrát na starost starý mazák Mike Paxman (Status Quo, Asia, Nick Kamen). Ve skupině už nebubnuje Lee Kerslake, kterému to nedovolily vážné zdravotní problémy (bych chtěl vidět jiné šedesátníky, jak by zvládali takovou zátěž) a na jeho místo naskočila svěží krev Russell Gilbrook, který v minulosti spolupracoval s takovými muzikanty, jakými jsou Tony Iommi, Greg Bissonette nebo Van Morrison.

Albem Wake The Sleeper navázali Uriáši svérázným způsobem na nejúspěšnější období své kariéry. Ve strukturách a způsobu výstavby skladeb vycházeli z postupů, které se osvědčily v jejích tvorbě v sedmdesátých létech. Využili obdobné techniky gradace, zakomponovali oblíbené vícehlasy a do značné míry své skladby postavili na jemně psychedelicky pojatém klávesovém základu. Za vše hovoří skladby Wake the Sleeper, Book of Lies nebo Overload.

Další nosič vydávají Uriah Heep v následujícím roce, ale zde se jedná o jakýsi průřez jejími hity, které doplňují dvě novinky. Jednou z nich je Only Human. A takto to hrálo skupině Uriah Heep živě na festivalu Sweden Rock ve stejném roce.

Plnohodnotný nosič vydávají Uriah Heep v dubnu 2011 pod názvem Into The Wild. Zajímavosti určitě je, že deska vyšla nejprve 12. dubna v Japonsku a je na ni 12 titulů. Až 15. dubna vyšla v Evropě a jen s 11 tituly. V Americe až v květnu! Japonci si to umí prostě ošéfovat.

Skupina pokračuje tam, kde před 3 léty skončila. Návratem do sedmdesátek. Chytlavé a nápadité melodie podložené opět skvělými hammondkami Phila Lanzona, a neotřelými kytarovými riffy mistra Boxe, který sice „neobjevil Ameriku“, ale našel opět toho starého dobrého Micka Boxe. Tituly jako Nail on the Head nebo Believe určitě pohladí po rockové duši.

Zatím poslední počin vydávají Uriáši v červnu 2014 s názvem Outsider. A že nejsou žádní outsideři, dokazují hned otvírákem Speed Of Sound. Dalším šlapajícím songem je titulní Outsider. Celkový dojem z desky je ale spíše smíšený. Nevím, jestli měl vliv na psaní skladeb špatný zdravotní stav některých členů kapely, ale album působí dost povrchě. A nezachránily to ani rozsáhlé hammondovské plochy. Uvidíme, co bude příště.

A příště bude třeba již v červnu tohoto roku, kdy bude možno vidět skupinu Uriah Heep dvakrát živě na Moravě. 12. června zahrají ve Velkém Meziříčí v klubu Jupiter a o den později na Bounty Rock Cafe Open Air v Olomouci, kde je doprovodí mimojiné česká legenda Stromboli.

A Mick Box bude samozřejmě u toho.

Další odkazy:

Interaktivní encyklopedie rocku